Staré listiny:

     „Nechť znají všichni, kteří nahlédnou do této výsady, že já Václav pán na Šostýně vyznávám bezelstně, že privilegium na fojtství ve vsi Sifrídově bylo mému otci zastaveno v 10 hřivnách grošů a toto privilegium se ztratilo, to vyznávám bezelstně pod svědectvím pravdy. Nad to dávám a povoluji s dobrým rozmyslem a se souhlasem svého bratra Bernarda rytíře na Vikštejně nové privilegium na fojtství ve výše uvedené vsi, se všemi právy a příslušenstvím, ctihodnému muži Mičkovi, jemu i jeho dědicům a pravým nástupcům k věčnému držení a užívání i s právem směny. Výše řečený Mička a jeho nástupci mají k tomu fojtství míti svobodný lán, který se nazývá obecně der eynstadilhub (to je podle práva zákupného, krčmu, mlýn, ševce, krejčího, pekaře, kováře, řezníka) má držeti svobodně a má bráti třetinu soudních poplatků, odváděti dvě třetiny a má držeti každý šestý lán v pravém poplatku (to je bráti plat z každého šestého lánu).

     Na svědectví této věci potvrdil jsem toto privilegium přivěšením své pečeti. Dáno na výše uvedeném hradě v pátek po neděli, v kterou se zpívá Oculi mei semper (Oči mé vždy) léta Páně 1382 za přítomnosti mých věrných Birsaka, fojta ve Frenštátě a Kunczla, fojta v Nové Vsi a jiných více důvěryhodných (osob).“

1437, 25. únor

„My Sigmund z božie milosti Římský ciesař, vždy rozmnožitel říše a Uherský, Český, Dalmacský, Charvátský ETA. Král. Vydáváme tiemto listem obecně přede všemi, ktož jej uzřie anebo čáce slyšeti budu, že jakož před léty některými byli sme s povolením biskupa našeho olomůckého a jeho kapituly, zastavili hrady Hukvaldy s tiem, což k tomu příslušie osviecenému Bolkovi knížeti Opolskému, ujci našemu milému, aby je i sbore k nim příslušná držal a bez škody té země i jiných všech okolních zemí jich požíval, kteréžto hrady pod chvílemi ztratil jest tiem a takovým lidem, ješto skrze to a odtud škody mnohé a veliké i záhuby nekřesťanské té zemi i jiným vuokol přiležicím zemiem jsú se daly, pak ti hradové i s příslušenstvím svým skrze urozeného Jana z Cimburka jinak z Tovačova konečně v moc a drženie urozeného Mikuláše Sokola z Lamberka věrného našeho milého pravým kupením jsú přišli. A tak my o to jinak s tímž Sokolem uhoditi nemohúce, ty hrady s vesnicemi dole psanými i s jejich příslušenstvím a k tomu sbore jeho sbore šauštejnské s vesnicemi, dvory, lesy horami i se vším, což k tomu příslušie pravým trhem u něho kupili sme za tři tisíce kop grušuov pražských stříbrných a dobrých. Protož s dobrým rozmyslem a radťí naší jemu Sokolovi a jeho dědicóm i budúcím to obě spolu tj. hrady Hukvaldy, Ostravu, město Příbor a Brušperk, městečka s vesnicemi Stařice, Fryčovice, Petrovice, Skotnice, Chlebovice, Vítkovice, Palkovice, Metylovice, Kozlovice, Dětřichovice, Mniše, Sklenov Veliký, Hnojová Lhota, Tichá, Klokočov a Sklenov Malý s many, dvory, poplužími, úroky, poplatky, lesy, lukami, rybníky, zahradami a vedle toho sbore šauštejnské Franšktát městečko a vsi Lichnov, Veličovice, Drnholc, Kopřivnice a puol Závisic se dvory také, lesy, horami, rybníky, platy, užitky i konečně (se) vším což k Hukvaldóm neboli k tomu sboží šaunštejnskému ze starodávna spravedlivě příslušie, kterým by to neb kterákymkoli jménem bylo eb mohlo jmenováno býti a odkudkoli neb s čehokoli pojíti, nic ovšem nepozůstávajíc i s celým a plným panstvím zastavili sme a zastavujem, zapsali sme a tiemto listem zapisujem v těch všech penězích, za kteréž sme od něho kupili, tj. ve třech tisících kopách grušuov pražských střibrných a dobrých téhož jakož svrchu se píše rázu. A to tak, aby prve pravený Sokol i jeho dědicové a Budčích králův českých i jiných všech každé odpory a překážky v ú-mluvu takovúto: Když bychom koli my, naši budúcí králově čeští, neboli ti, jimž by ta výplata spravedlivě příslušela, svrchupsanému Sokolovi neb jeho dědicem a budúcím těch tři tisíce kop grušuov dali a zaplatili, rok plný napřed věděti jim Dance, tehdy po roku od času věděti jim danie, pořád čtúc, když by jim penězi byly zaplaceny, mají nám nebo těm, jimž by příslušalo, hraduov a sboží svrchu jmenovaných i s jích příslušnostmi postúpiti a zese vrátili bez odporu i bez zmatku. To znamenitě vyměnujíce, že z těch hraduov nemají svévolně na naše země šahati, válku nižádnú, než by-li by jim kdo co vinovat, právem hleděti mají každého, a také jestliže by kněz Bolek neb kdo zápisy jeho o nichž svrchu zmienka  jest, kdy se na to táhl, tak jakž týž Bolek právo své k těm zápisuom skrze ztrátu hraduov nahoře jmenovaných ztratil jest a neboli kdo jiný kterým právem na to sahal buď světským neb duchovním, v tom my slibujem za nás i za naše budúcie krále české Sokola i jeho budúcie zastati a zastupiti a jich v tom proti každému hájiti svěstskému i duchovniemu a kdožko-li tento list mieti bude a často psaného Mikuláše Sokola neb jeho dědicúov a Budčích dobru volí a svobodnu, ten má všecka práva mieti v něm položena a zapsána jažto oni sami.

     Na potvrzenie toho náš ciesařský majestát kázali sme přivěsiti k tomuto listu.  A vedle nás urození Menharth z Hradce, Zbyněk Zajiec z Hazmburka, Albrecht z Koldic, Hašek z Valdštejna a Petr z Michalovic své také vlastnie pečeti naší žádostí i rozkázání dali sú na svědomie přivěsiti k tomuto listu. Jenž jest dán v Praze, léta od narozenie syna božieho tisicieho čtyřstého třicátého sedmého v pondělí po Svatém Matěji apoštolu let království našich Uherského (etc) v padesátém, Římského v sedmimezidanetném (?) Českého v sedminádctém a ciesařstvie v čtvrtém létě.“

1445, 25. července, Hukvaldy

     „My Protázius, z Boží milosti biskup olomoucký, známo činíme tímto listem obecně přede všemi, kdož jej uzřie a nebo čtúce slyšeti budú, že jest přišel před nás slovutný, věrný a nám milý Vilém z Hlušovic, fojt v našem a kostela olomúckého městečka Frankštátě k hraduom Hukvalduom příslušejícímu a ukázal jest nám list na to fojtství Jana Čapkovu pečetí potvrzený, kterýžto Čapek to naše hukvaldské zbožie i s zámky mocnú rukú  a zápisy císaře Sigmunda od kostela naašeho mnoho let odešle držel jest, v kterémžto listu tyto duolepsané požitky, práva a svobody sepsány byli jsú. Najprv, že to fojtství má jmíti dva lány role svobodná s seděním. Má také tu každý šestý lán, kterýž se všemi poplatky a duochody ročními fojtství přísluší, krom domuov, kteříž role nemají, jest také vin spravedlivých súdem odsúzených třetí díl k fojtství. Muož také tu vedle starodávného vysazení jmíti k tomu fojtství deset jatek mastných, deset chlebných a deset ševcovských, mlýn svobodný, kterýž šest kol jmíti muož. Jmá k tomu lázni svobodnú, ryb lovení k svému toliko stolu a potřebě své v vodách, pokudž meze toho městečka zasiehají, muož i zvěř honiti, krom však veliké v lesích a horach panských. I prosil nás svrchupsaný Vilém pokorně a se vší pilností, abychom jemu, jeho erbům i budúcím toho fojtství a těch požitkův, práv a svobod nahořepsaných a od starodávna vysázených z naší zvláštní milosti dopiti a znovu potvrditi milostivě ráčili. My zhlédše na jeho pokornú  a snažnú prosbu a službu, kterúž nám a kostelu našemu činil a okazoval a ještě v budúcích časích činiti a okazovati má skutečně, i dopříli jsme jemu Vilémovi, jeho erbům i budúcím toho fojtství s jeho svrchupsaným příslušenstvím a potvrdili a moci tohoto našeho listu přejem znovu potvrzujem, utvrzujem a obnovujem. Chtíce, aby při těch nahořepsaných starodávných právech a svobodách nyní i na budúcí časy zůstalo, přejem také jemu Vilémovi svrchupsanému z naší milosti, aby to fojtství s jeho svrchupsaným příslušenstvím k svému dobrému zapsati, zastaviti, prodati i směniti mohl s lidmi zachovalými, dobrými a nám a kostelu našemu hodným bez naší i našich potomkův biskupův olomúckých všelijaké překážky. Ale právům a službám našim a kostelu našemu olomúckému i našim potomkům biskupům olomúckým bez pohoršení a bez umenšení. A přitom jsú byli urozený pan Jindřich z Boskovic a z Černé Hory bratr náš, statečný rytíř pan Václav z Baště a ze Všechovic a slovutný panoše Jan Košatský z Petřvaldu manové naši a kostela našeho olomúckého věrní milí. A tomu pro lepší jistotu a potvrzení pečeť naši přivěsiti jsme kázali k tomuto listu. Jenž jest dán a psán na Hukvaldech v úterý hodu svatého Ducha léta od narození Syna Božího a tisícího čtyrstého šedesátého sedmého počítajíce.“

1556, 4. květen, Kroměříž

Marek Kuhn, olomoucký biskup, povoluje městu Frenštátu jeden týdenní a jeden výroční trh:

     „Létha Páně 1556 v pondělí před sv. Jiřím ma zámku Hukvaldech Já Jaroš Syrakovský z Pierkova, úředník na hukvaldech z poručení jeho milosti knížete pána pana Marka, z Boží milosti biskupa olomouckého, pána mého milostivého, učinil jsem smyvu dobrovolnú celú a dokonalú s urozeným vladykú panem Samuelem z Waldu a Foltýnem Polákem z Vratislavi, hameráky, o ustavení hamru pod městečkem Franstatem pod Paleskú a to takovú:

     Najprve co se náčiní hamerního, kteréž před rukama jest, dotýče, buď na železích, měchách kožených s železy, aby se to sepsalo a inventovalo, aby oni toho požívali a od toho hamru neodtrhovali, při hamru na časy budoucí tu nechali.

     Druhé, co se Paleska a Hamřiska dotýče, toho hamru užívati jmají, však na ten způsob, poněvadž Toman Zyma z Frankštathu sobě kúsek vyklučil, kteréhož v Palesku užívá, při tom aby zachován byl. Tolikéž Maczek hajný z Frankštathu při tom kusu, kterýž k mlýnu i s mlýnem na Hamříku drží, zůstaven a Jokl Uhlíř, Bažant při těch kusích, kteréž od hamřiska drží, aby při nich zůstali. A což mimo ty kusy zůstane, toho všeho k tomu hamru užívati se v tom Palesku a Hamřisku jmá. A z toho Paleska a Hamřiska od toho času přes rok budou povinni jeho milosti jednu kopu gr. do roka dávati, rozdílně od toho času přes rok půl kopy gr. a potom při svatém Václavě tolikéž půl kopy gr. a tak vždycky dávati jmají.

     Třetí, co se příkopy a stavu dělání, kterým se voda na temž hamr povede, dotýče, tu příkopu i stav na ten čas toliko vyzdit a stav udělati, aby voda na ten hamr volně jít mohla, se nákladem panským dá. Ruddu železnú v horách panských lámati svobodně budou moci, a kdež by pak jinde v polích nebo lukách (se) rudda železná našla, což by bez škody chudých lidí panských bylo, také budou moci lámati. Dříví k stavení hamru toliko na tento čas se jim svésti dá. Lesů k uhlí pálení, k stavení se jim k tomu hamru od hajných jeho milosti frankštatských ukáže, to vymiňujíc, aby ta místa vysekaná, uhliska stará, v pokoji k užitkům panským byli. Než což by v těch dvú letech, počnúc od toho času takového lesu vysekali, to se k hamru k užitku nechati v slušném platu jmá. Právo hamerní, totiž pivovaření, chleba pečení, dobytek zabíjet pro jejich samých a dělníkův, čeleď, mlýn moučný s jedním kolem při hamru s tolika k potřebě jejich samých mleti a toho užívati budou. Také tu svobodu jmíti budou, aby mohli svú čeleď při hamru trestati, pokutovati a říditi. Jestliže by který z nich aneb čeledi jejich na kterého z městečka neb vsi poddaného panského aneb kterého jiného sáhl, neb se zdlužil a svú vůli provozoval a právem obklíčen byl, aby tu při právě, kdež se toho dopustí, odpovídal a práv byl.

A z toho hamru svrchu psaného jeho milosti pánu na zámek Hukvaldy do roka 18 tolarů dávati jmají, a to rozdílně od toho času přes dvě letě počnúc o svatém Jiří 9 tolarů a na svatý Václav hned potom příští tolikéž 9 tolarů, a tak při těch časích na budoucí časy dávati a spravovati mají.

K tomu 16 centnéřův železa dobrého každý rok prodávati k zámku Hukvaldům z toho hamru jmají, a to rozdílně tolikéž o svatém Jiří osm centnýřův a při svatém Václavě tolikéž druhých ossm centnýřův, a tak na budoucí časy takové železo prodávati totiž 1 cent po 1 Fl. aniž dráže jmají.

     Lhotu těm 18 tolarům a prodávání 16 centnéřův v železa budou jmíti za dvě letě. Než z těch rolí nahoře psaných plat na zámek Hukvaldy jakž v užívání toho přijdou, dávati jmají.

     A to všecko svrchupsaný hamerních uručiti a ujistiti, když se jim náčiní hamernické uvozovati bude, dostatečně jmají.

     Pro lepší vědomost dána jest jim ode mne Jaroše Syrakovského svrchupsaného jedna smlúva pod sekretem mým a druhá na zámku v jednostejná slova napsaná zůstavena.

     Stalo se létha a dne nahoře psaného.“

1559, 4. března, Kroměříž

Marek Kuhn, olomoucký biskup, povoluje městu Frenštátu druhý výroční trh:

    „My, Vilím, z Boží milosti biskup olomúcký, vyznáváme tímto listem obecně přede všemi, že jest před nás předstoupil urozený vladyka Kašpar Bořek z Malejova, hejtman osoblažský, věrný náš milý, ve vší poníženosti nás prosíce, jakož jest s povolením naším hamer železný pod Frankštátem s mlýnem múčným, pilným, roli, loukami s jich příslušenstvím, tak jakž sú to předešlí držitelé toho hamru užívali, na panství našem hukvaldském ležící koupil, abychom jemu takový trh a kup povolujíce, že nám všecky platy, kteréž nám od starodávna z toho hamru mlýnu náleží, jmenovitě při čase svatého Jiří pět zlatých na počet moravský a osm centnéřů železa, za kteréžto železo se jemu, spolu kverkom jeho i potomkom jich z poručení našeho i potomků našich po jednym zlatém /tak/ a při času svatého Václava tolikéž pět zlatých a osm centnéřů železa, za kteréž se též po jedným zlatým za jeden centnéř na budoucí časy dávati má. Item z mlýnu múčného jednú v rok při svatém Václavě půl štvrta zlatého na počet slezský. Item z mlýnu pilného při čase svatého Jana Křtitele Páně jeden zlatý moravský též jednúc v rok milostivě tímto listem naším potvrditi a k tomu níže psanú milost a svobodu učiniti ráčili.   

    My, majíce tu věc v pilném a bedlivém uvážení našem a rad našich a nacházejíce, že bude – li vůle Boží, nemálo pohodlí na statku našem hukvaldským a poddaným našim na tom panství vyzdviženým z toho hamru státi se může. A tudíž jsouce k jeho poníženým prosbám nakloněni a majíce zdržení na jeho služby, kteréž nám činí a na potom tím lépe aby činiti a zasluhovati mohl a povinen bude, nadepsanému Kašparovo Bořkovi i s kverky jeho předkem ten trh a kup pod jmenovaný plat jakž dotčeno potvrzovati a k tomu níže psanú milost a svobodu činiti ráčíme. Item aby týž Kašpar Bořek s kverky a budoucími potomky svými a držiteli toho hamru svobodu měli dříví k stavení aj správám toho hamru i k pálení uhlí v horách našich hukvaldských bráti, tu, kdež by jim od hajných našich, bez škody dříví medardskému ukázáno bylo. Item aby pro čeládku, dělníky a pro potřebu domácí mohli svobodně sobě masaře chovati a dobytky dáti bíti i tolikéž chléb pro potřeby domácí a dělníků svých péci. Item každého roku pro dělníky své aby až do stě maldrů sladů a nic více svobodně dáti na pivo vyvařiti, však na šenk aby dáváno ani vystavováno nebylo, mohli. A potřebovali – li by, může piva buď pro sebe neb čeládku a dělníky, to aby se mimo vůli naši neb potomků našich aneb úřadníků hukvaldských nikdež nebralo, než z pivovaru našeho ukvaldského. Též k šenku piva nikdež jinde bráti namají, než z pivovaru našeho ukvaldského. Item, naposledy, aby týž Kašpar Bořek spolu s kverky svými ten hamer a hory železné tím podstatněji a důkladněji, tak jakž milostivú a dobrú o nich naději jmáme, vyzdvihnúti mohli, a v tom se jim od jiných překážky a hudrování obávati potřebí nebylo, tuto jim obzvláštní milost také činíme, že od nás ani budoucích potomků našich žádnému jinému při tom městečku Frankštátu a horách k němu náležících hamrů a ni hutí stavěti dopustiti nemáme, leč bychom prve o tom jemu Kašparovi Bořkovi, spolu s kverkom jeho a budoucím držitelum toho hamru, srovnajíce se s nimi podle slušnosti o plat, přistavěti. To jim mimo jiný každého času se příti a puštěno býti má.

   „My purgmistr a rada města Nového Jičína vyznáváme tímto listem obecně přede všemi, kdež čten anebo čtauce slyšán bude, že sou před nás předstoupili vyslané osoby od purgmistra  a rady města Frankštátu na místě vší obci téhož města Frankštátu a nám list s visutú pečetí neboštíka pana Jana Čapka z Sán, někdy pána hukvaldského a dědice zboží šoštejnského ukázali, kterýmžto listem dotčený pan Jan Čapek měšťanuom frankštátským práva, kteréž za starodávna měly i jiné některé artykule, jakž v tomž listu šířeji obsaženo a vyjádřeno jest, obnoviti a potvrditi ráčil. Kterýžto list jsouc zmařen i pro starost na některých místech na pergameně nebedlivým chováním něco potržen, všakž na písmě  a na pečeti neporušen, slovo od slova zní, jakž níže psáno:

     Ve jménu Boží amen. Aby ty věci, kteréž se nyní od nás a před námi dějí skrze zapomenutí lidské podle času nepominuly, obyčej jest, že skrze písmo a listóv zjednání k věčné paměti přivésti. A protož já Jan Čapek z San, pán hukvaldský a dědic zboží šovstejnského vyznávám tímto listem obecně přede všemi nynějšími i budoucími, kdož jej uzří aneb čtúce slyšeti budú, že jsou přede mne přišli opatrní lidé moji věrní a milí, fojt, purgmistr, konšelé i všichna obec města Frankštáta, zpravujíce mě, kterak by v těchto válkách minulých, jakož se země byly protiv sobě zbúřily, listy a práva, kteréž od starodávna měli, ztratili. A prosíc mě ustavičnými prosbami, abych jim jich právo listem obnovil a je potvrdil. A já jsa nakloněn a přichýlen k jejich velikým prosbám ustavičným, nechtě jich v tom oslyšeti, i svolil sem k tomu takým a takovým obyčejem, aby přede mnou staré lidi postavili, kteříž by těch jich práv a svobod městských svědomi byli, aby to přede mnou ústně vyznali. Tuť jsú oni nadepsaní měšťané moji z Frankštáta postavili přede mne svědka těch věcí opatrného a modrého muže Jana Bierzaka, měštěnína těšínského, kterýžto za svých mladých časóv (v) Frankštátě mezi nimi bydlil a ten nadepsaný Jan Bierzak pod přísahú svú takto jest přede mnú vyřekl: Nejprve, že oni měšťané z Frankštátu v tech všech právích sedí jako (v) Jičíně neb v Příboře. Druhé jest vyznal (o) jejich hranicích, že ten potok Bystrý dělí hranice od hor a teče nebo jde mezi Frankštátem a mezi Tichú, až vpadne do Lubině a tu hranice mají konec. Třetí vyznal jest o jejich právu, že tyto vsi totižto Lichnov, Veličovice, Kopřivnice, Drnholec a puól Závišic příslušejí konečně se vším právem do města Frankštáta, takové že i s křížmi i s mladými nevěstami sou povinovati a dlužni se ukazovati do města Franštátu. Čtvrté jest vyznal, že ten potok Bystrý polovice a Lubině všecka a Lomský všecek jsou volný městským lidem z Frankštáta ryby loviti. Páté vyznalo Novém Lichnově a o Gremhovu a o Butnařovu, o těch sešlých všech, že sou na pomoc městu Frankštátu přidány se vším užitkem, kterak by jich kolvěk užíti a požíti mohli, kterým kolvěk obyčejem. Také jest vyznáno, že robot žádných pánóm svým z práva nemají činiti, ani listóv z práva kam nositi, ani v (odúmorky) jim na sěhneno býti, ani v jemné, že to na město sluší. A také, že listy od toho města k svědomí, když toho potřebě bývá, dávati mohú k jiným městóm neb komužby se přihodilo, tak jakož jiná města v právě a v obyčeji mají, listy na svědomí dávati. Také jest vyznáno, že pokadu v svádě městu viny čtyři groše má přicházeti a v to jim žádný nemá sáhnuti a dále, že fojt /k?/ dávnému práva nemá, než toto znamenitě vymenujíce, což předkóm mým pánóm šovštajnským měšťané nadepsaní spravedlivých daní a poplatkóv dávali, aby to mně i budoucím potomkóm pánuom hukvaldským také bez umenšení dávali k šosu z toho města, z každého domu na rynku o dvú vrchú dva groše a s puól  druhým vrchem puól  druhého groše a od jedném vrchu jeden groš platu a s pivovara groš platu a s každé sladovně groš a to dvakrát v roce na svatého Jiří a na svatého Václava má dáváno býti a činže s rolí a s zahrad okolo Franštáta kopa a pět a dvaceti groší a z toho činže šestý groš fojtovi příslušeti má a cožby pak sešlých dávných pustin zarostlých neb nezarostlých k tmu městu příslušejících, aby my od toho, ktož by toho užíti chtěl, spravedlivost učinil, kteráž na to náleží. A protož já svrchupsaný Jan Čapek, pán hukvaldského a šovštajnského zboží, váživše tato svrchupsaná práva, vyznaná skrze toho svrchupsaného svědka Jana Bierzaka a taky svých měšťan žádostivú prosbú hodnú slyšav, z milosti své zvláštně k mým právóm a svobodám svrchupsaným  svoluji  a je tímto listem obnovuji a potvrzuji nyní i věčně. A při těch právích a svobodách i s mými budoucími potomky, pány hukvaldským, měšťany frankštátské mám jej i slibuji ostaviti a zachovávati. A při tom jsou byli slovutní panoše Bohuněk z Mysločovic, v ten čas purgrabie hukvaldský, Jan z Kateřinic, Mikuláš z Wolfemberka a z Paskova, Jindřich z Pohořílky a z Příbora a jiní víry hodní dobří lidé, když se sou ty věci dály. A tomu všemu na svědomí, pevnost a potvrzení svou sem vlastní pečeť kázal přivěsiti k tomuto listu. Jenž jest (dán) a psán na Hukvaldě den svatého Jakuba apoštola Božího léta od narození syna Božího tisíce čtyrysta čtyřicátého pátého léta počítajíce.

     Kterýžto list na žádost dotčených vyslaných od purgmistra a rady na mistě vší obce města Frankštátu k potřebě jich sme vidimovati a beze všeho přičinění a umenšení jak týž originál sám v sobě ve všech slovech a klausulech zní, obsahuje a zavírá, přepsati dali. Tomu na svědomí pečeť naši městskú k tomuto listu sme přivěsiti dali. Jenž jest psán a dán v městě Novém Jičíně, v středu po navštívení panny Marie. Léta tisícího pětistého sedmdesátého šestého počítajíce.“

1577, 15. leden, Kroměříž

Jan Mezon z Telče, biskup olomoucký, povoluje městu Frenštátu další dva výroční trhy:

      „My Jan z Boží milosti biskup olomúcký. Oznamujeme tímto listem obecně přede všemi, že sou před nás předstoupili opatrný purgmistr  a starší i na místě vší obce městečka našeho Frankštátu poddaní naši věrní milí, ve vší poníženosti nám oznamujíc, kterakby  při tom městečku z tolika dva jarmarky roční od starodávna vysazené měli, prosíce nás ve vší poníženosti, abychom jim předkem pro obecné dobré a užitečné tohož městečka zvláštní naší milostí dva jarmarky přidati, vyzdvihnúti a na ně obdarování a výsadnost učiniti ráčili. K jejichžto ponížené prozbě jsouce nakloněni a chtíce, aby týž městečko naše Frankštát k lepšímu vzdělání přicházeti a chudí lidé tím lépe seděti, živností svých hleděti i také se tam stavěti, opravovati a nás potomky naše, biskupy olomúcký, tím snadněji a lehčeji všelijakými poplatky odbejvati mohli, jim, frankštátským nadepsaným nynějším i budoucím tuto zvláštní milost a obdarování s výsadností těch dvou jarmarků ročních činiti ráčíme. A tímto listem naším je vyzdvihujíce vysazujeme, totiž: aby nyní i na časy budoucí ty dva jarmarky, jeden v auterý po Novým létě a druhy v auterý po provodní neděli každého roku s frejunkem svobodným obyčejným drželi. Tak aby na těch jarmarcích vysazených jeden každý domácí neb přespolní člověk, zvláště při frejunku koně, dobytky malé i veliké i jiné všelijaké krámské a kupecké věci, kterýmiž se koli jmény jmenovati mohou, plnú svobodu kupovati i prodávati mohli bez umenšení. Však aby se ti jarmarkové vejš jmenovaní…“

1584, 28. srpna, Hukvaldy

    Stanislav Pavlovský, biskup olomoucký, povoluje městu Frenštátu naturální dávky v peněžní poplatek 8 zlatých ročně:

„Stanislav Pavlovský z Boží milosti biskup olomucký.

     Vyznáváme tímto listem obecně přede všemi, kdežkoli čten nebo čtaucí slyšán bude.              

     Jakož jsau robotní fojt a starší všecka obec městečka našeho Frankštátu. Předkom našim v nam ročně vola na zámek náš Hukvaldy dávati a neb se oni na penězích omlouvati povinni byli. A mnohdykrát se to přitrefovalo ste takového vola hodně dostávati bez obtížnosti svých nemohli.        

    A prosili nás se vší poníženosti, abychom z nich tu obtížnost snísti ráčili. Ste se raději v jistú peněžitú platbu uvoliti a nám každého roku za takového vola po osmi zlatých dávati chtěli.       

     A prohledajíce jejich ponížené prozbie a jsauce  k nim milosti naší nakloněný s radau věrných našich milých, tak jsme učinili a mocí listu tohoto činíme a takové jejich vyvolení milostivě od nich přijímati ráčíme. Totiž aby od datumu listu tohoto nabúdauce časy nam i búdaucím potomkom našim za takového vola osmi zlatých za jeden zlatý třiceti groší a za jeden groš sedm peněz bílých čítajíce. Všakž rozdílně totiž na sv. Václava štyry zlaté a na sv. Jiří tolikéž štyry zlaté do komor naší na zámek Hukvaldy spravovati a donášeti povinni byli. A v výši platby mimo a nad tiech osm zlatých za takové vola na termíny svrchu psané každého roku nemají potahováni bejti od nás ani budaucích potomkov našich biskupů olomouckých: příčiny aby bez přerušení toho veselosti zachováni byli. Jim sme nato tento náš list dali a pečetí naší větší pro lepší toho jistotu a pevnost stvrditi porúčiti ráčili. Jenž jest dán a psán na zámkú našem Hukvaldech v pátek po Svatém Bartoloměji.                

     Letha panie tisícího pětistého Osmdesátého čtvrtého čtauc.“

1584, 23. září, Hukvaldy

Stanislav Pavlovský, biskup olomoucký, stanoví hranice města Frenštátu, schvaluje práva a zvyklosti, daruje odúmrť, nařizuje pomáhat při lovech, dopravovat úlovky na Hukvaldy, opravovat cesty a vykonávat roboty v oboře:

„Ve jméno nejsvětější a nerozdílné trojice Boha Otce, Syna i Ducha svatého Amen. Na budoucí věčné časy. My Stanislav Pavlovský, z Boží Milosti biskup olomoucký etc. Známo činíme tímto listem přede všemi, že jsou před nás opatrní purkmistr a konšelé, i na místě vší obci z městečka Frankštátu k zámku našemu aukvaldskému příslušející poddaní věrní milí předstoupili, ve vší poníženosti nás prosíce, poněvadž pořádně vysazeného práva, na dání, i jinejch svobod, jako jiná města a městečka v knížectví biskupství olomouckého, až posovad od předkův našich nemají, abychom jim právo a svobody právní, jakžto biskup olomoucký, kníže a pán jejich vysadíc, na to jim list pod pečetí naší dáti a těch pořádkův a živností a obchodův, kterýchž od starodávna v užívání byli, jim milostivě příti a stvrditi ráčili, podvolujíce se nám a potomkům našim z takových užitkův, totiž z rolí, z koutův, z zahrad a z pasek, kteréž ku gruntům svým v držení měli a mají, platův povejšiti a přičiniti.

     Kdež vzhlédnouce My na poníženou prosbu jejich, tudíž chtíce tomu aby se (to) městečko tím lepěji vzdělávati, též poddaní v něm zázeji živností svejch hleděti a Nás i potomky Naše všelijakými spravedlivými povinnostmi a poplatky odbejvati mohli, tyto důle psané milosti nadepsané Frankštátským poddaným našim nynějším i budoucím činiti, mocně nadávati a tímto listem naším vysazovati ráčíme.

    Předně: při nich to nařizujíce, poněvač bez pravé víry žádný Panu Bohu se líbiti nemůže, a víra z religí svatou vše obecní křesťanskou základ a počátek jest spasení jednyho  každého křesťana, které kdež se koli mezi městy, obcemi, krajinami a národy v poslušenství církve svaté katolické stojícími právě a neporušitedlně zachovala, a zachovává, skrze ni Respublicae, Principatus, Regna et Imperia creverunt et amplificata sunt, a všem takovým národům Pán Bůh všemohoucí požehnání dávati a z nesmírné dobroty a štědroty své svaté božské obecní i jiné všecko jednoho každého dobré rozmnožovati a rozšiřovati milostivě ráčí. Proti tomu pak taky, kde víra pravá a religie svatá katolická hyne, tu požehnání a bázeň boží ustává, sekty, bloudy a kacířstva všelijaká povstávají, křesťanská láska stydne, upřímnost mezi lidmi se tratí, a odtud jak proti Bohu, tak i proti vrchnosti na tomto světě od Boha nařízený, všelijaká nepobožnost, rouhání, nevážnost, rozpustilost, a neposlušenství, též všech cnostných a chvalitebních pořádkův potupa a zlechčení  a in Summa všeho zlého původy mnohých měst, zemí a království zavedení, skáza a záhuba začátek svůj má a pochází.

     Kdež aby to zlé všechno přededejděno, průchodu svého na potom nemělo a to městečko jak v religií svaté katolické (bez kteréž spasení dojíti nemůžeme) a pobožnosti, též v dobrých řádech stálo, a se z požehnání božského čím dále tím více vzdělávalo a rozmáhalo, toto na potomní časy předně nařizujeme a konečně zachovávati ustanovujeme, totiž: aby v tom městečku nyní na časy budoucí, žádný z obyvatelův, též podruhův a hoferův trpěn a přijímán nebyl, než toliko kterýžby  nepodezřelý a dobře zachovalí lidé jsouc, religií svaté katolické římské byli.

    A ouřad nynější i budoucí na tom nařízení, aby se jemu zadosti dálo, ruku všelijak drželi a bedlivost pod povinnostmi těmi, kterými k ouřadu svému zavázáni jsou neb budou, na tým měli, aby cechové kteříkoli při tom městečku vyzdviženi budou, korouhve a svíce v kostele měli a na den a přes oktáv Těla Božího, když se procesí drží, s těmi korúhvemi a svícemi rožatými před velebnou svátostí chodili a to každého roku s pilností vykonávali.

    Též při výročních svátcích a slavnostech, i v neděli a jiné sváteční dni při mši svaté rozžíhali a pálili, sami pak při slyšání slova božího bedlivi byli, při mši svaté až do konce požehnání kněze svého setrvali a nadto vejše jak týž ouřad, tak taky cechové a všechna obec dotčteného městečka našeho mezi nedělí Květnou a Velikonoční, aby jeden každý s manželkou, dítkami a i čeládkou svou, se vší pilností k zpovědi svaté a potom k přijímání převelebné svátosti přistupovati povinni byli, pod pokutou mistrům z kteréhožkoli cechu řemesla zastaveni a osobam z ouřadu i jiným spolu obyvatelům téhož městečka k dostatečného téhož kázni městskou trestáni potud, pokudžby té křesťanské povinnosti, jakž na jednoho každého věrného křesťana náleží, nevykonal.

     Jestli by se pak toho vykonati zoumyslně zbraňoval, z městečka přez vypověděni, nad čímž farář frankštátský a ouředník náš aukvaldský nynější i budoucí bedlivý a pilný pozor, aby se to tak strany i náboženství a nejináče při tomž městečku vykonávalo, míti a k tomu s pilností dohlídati má.

    Též městečko Frankštát těch všech práv, v kterých naše město Příbor sedí a se jimi buď z práva nebo z starodávních dobrých a chvalitebných zvyklostí a obyčejův spravuje, užívati má.

    A hranice jejich při tom městečku tyto jsou a mají býti, potok starej Bystrej, ten počnouc od hor našich po černé lesy, a též od vsi Tichej hranici dělati má a též ty klučeniny a paseky od lesův černých podle téhož potoka, což již vyplaněno jest, po potok slove Černý v svobodném užívání.

    Též Lichtnovy, Grenthovy a Butnařov vsi zešlé, co k těm vsem náleželo, takových pasek, které již vyplaněné jsou, po černé lesy, jakž jim to vyměřeno a vykopčeného jest, v svobodném užívání býti mají.

     Na kteréžto grunty a místa urozený vladyka Valentin Pavlovský z Pavlovic ouředník aukvaldský věrný a bratr náš zvláště milý, z poručení našeho s některými z manů a též věrnými našimi milými sjedouc, to všecko bedlivě hlídnouc, jest jim na takových rolích, koutech, zahradách, klučeninách a pasekách dvaceti pět zlatých šest groší (za jeden zlatý třidceti groší), a za jeden groš sedum peněz alb. počítajíc, mimo první plat přičinil, jakožto do register hlavních vejš psaného panství našeho hukvaldského vloženo a zapsáno jest, kteréžto roli, kouty, zahrady, klučeniny a pasyky jim Frankštátským ku gruntům jejich dědičně připojovati, tak aby oni těch jmenovaných gruntů svých, jakž na hoře dotčeno, spravujíc, nám i potomkům našim vejš jmenovaný plat v svobodném užívání nyní i na časy budoucí bez všelijaké překážky naší i potomkův býti mohli, ráčíme.

    Tolikéž v horách našich dříví k palivu a k stavení tu, kdež se jim od hejných s poručením ouředníka našeho aukvaldskýho nynějšího i budoucího podle uznání potřeby jich vlastní ukáže a dopouští, sekati a bráti moci budou.

     Též ves Kunčice, ves Lichnov, ves Berdovice, ves Vlčovice, ves Skopřivnice, ves Drnholec a půl vsi Závišic Frankštátským ku právu jejich, jak od starodávna náleželi, jakož i k správě duchovní faráře frankštátského na ten čas kromě Drnholeckých a Závišických, který k faře příborské pro blízkost jsou obráceni, příslušeti mají.

    Také od oumrti se jim zvláštní lásky naší propouští, však tak, aby patý díl odemřelé statku na kostel Frankštátský s vědomím a vůlí nás a potomkův našich připadl a obracován byl. A za ty milosti tyto nám a potomkům našim povinnosti činiti a vykonávati jaký prve povinni jsou a budou.

    Totiž kdyby se v horách našich při Frankštátě na zvěř ku potřebě naší honilo, aby na takový hon chodili, tenata do hor i z hor do městečka dováželi a což by se zvěři jaké v těch horách s pomocí boží zbilo, tu na zámek náš Aukvaldy dovážeti neb donášeti. Pstruhy v řekách při Frankštátě, kdyby nám toho potřeba nastala, ku potřebě naší loviti a cožby jich kdy ulovili, pod zámek do altéře našeho odvážeti. A kdyby kterého roku v horách našich s požehnáním božího se bukev obrodí, což by nám od pasení sviní na tej bukvě ovsa od nich přišlo, ten aby nám na zámek voziti. Též horní obroky dřevěné, což by jich kdy přišlo, platy a podatky, kterými nám a potomkům našim povini jsou, spravovati, na zámek přivážeti, oddávati. Fůry k stavení zámku i pěší roboty, jak město naše Příbor a jiná na tom panství městečka nám vykonávati, cestu pod naším zámkem Aukvaldy, jak i předešle, opravovati, též na oboře podle vyměření mesla svá dělati, opravovati povinni budou a na časy budoucí býti mají.

     A mimo ty povinnosti nahoře jmenované v žádné jiné od nás a potomkův našich potahováni býti nemají. Tak těm Frankštátským tuto milost činíme a jim trhu týhodního a čtyr jarmarkův ročních, kteréž sobě, totiž trh týhodný aby každý outerý, jarmark pak první v ten outerý po svatým Janě Křtiteli Božím a druhý jarmark v druhý outerý po svatým Václavě, tak jak jim od biskupa Marka, od biskupa Jana, předkův našich, aby třetí v úterý po Novém lítě a čtvrtý v úterý po neděli provodní držán byl, vysazené mají, potvrzovati ráčíme.

     Chtíce tomu, aby při těch jarmarcích i trhu týhodním v celosti a bez porušení nás i potomkův našich na časy budoucí zůstali a zachováni býti mohli.

    Tolikéž: jakož jsou nám týž purkmistr a starší i všecka obec Frankštátská ročně bečku vína v deset věder z vesnicemi, které k nim, jakž nahoře doloženo, ku právu náležejí, vyšenkovati v jisté sumě od nás jim, jakož kdy vína k šenku platiti vyměřené povinni, že jsou nás za to z ponížeností prosili, abychom je  s té povinnosti propustiti a místo šenkování toho vína platu stálého čtyry zlaté za jeden zlatý třicet groší a za jeden groš sedum peněz alb. počítajíc, ročně od nich do důchodův našich na zámku Aukvaldech přijímati ráčili.

    Vzhlédnouce my na jejich ponížené prosby, jim na budoucí časy tuto milost činíme, pokudž by nám neb potomkům našim takové platy každého roku hned od datum listu tohoto počna při času svatého Václava jednu polovici a při svatém Jiří druhou polovici spravovali, aby nám ani potomkům našim šenkováním takové bečky vína, ani žádnému jinému, vína jakého šenkovati povinni nebyli.

        A jakož jsou nás také se vší ponížeností prosili, abychom jim své milostivé dovolení dáti ráčili, aby mohli fojtství frankštatské vejsadné na obec skoupiti a roli mezi sebe rozprodajíc, dům toho fojtství v rathauz proměniti, že by na ten čas aufunk spraviti chtěli a na potom pustíc od těch povinností, které nám na tom fojtství podle vysazení listovního toho fojtství náleželi i od toho, kdyžby se napotom to fojtství prodávati mělo, aufunku od nich za to platu ročního stálého po pěti zlatých počtu, a čísla z vrchu psaného do důchodův našich na Aukvaldech přijímati  poručeti ráčili.

    Že jsme na poníženoú prosbu jich pro vzdělání i lepší opravování toho městečka, též také na přímluvu velebného kněze Zikmunda Škutelána z Herburtovic archidiákona olomouckého a kanovníka brněnského a urozeného vladyky Valentina Pavlovského z Pavlovic úředníka hukvaldského věrného a bratra našeho milého, i jiných k nim se milosti naší nakloniti, a s nimi takto uhoditi ráčili, aby nám i potomkům našim prvnějšího platu z mlejnu k tomu fojtství náležitého dvaceti dva groše ročně od datum listu tohoto hned počnouce za ten z toho fojtství propuštěný aufunk a jiné povinnosti po pěti zlatých, však na rozdílně, totiž jednu polovici na svatého Václava půltřetího zlatýho jedenácte groší, a hned potom druhou polovici při svatém Jiří, též půltřetího zlatýho jedenácte groší, na budoucí časy oni purkmistr a starší frankštátští na místě vší obce dávati spravovati povinni byli.

    Což jsou, znajíce zlepšení svého i obecního dobrého, z obzvláštní vděčností od nás přijali a poníženě za to děkujíc, že takové platy i s potomky svými rádi do komory naší na budoucí časy spravovati chtějí, slíbili.

    Protož aby při tom všem, což se v tomto listu píše, v celosti nyní i budoucně zachováni byli, jim jsme na to tento list náš dáti a pečetí naši velikou pro lepší jistotu pevnost, stvrditi poručiti ráčili. Jenž jest dán a psán na zámku našem Aukvaldech v středu po památce svatého Matouše apoštola a evangelisty, léta Páně pětistého osumdesátého  čtvrtého počítajíc.“

1619, 12. leden, Frenštát

Jan Sobota, frenštátský měšťan, daruje městu grunt se zahradou pro chudinský špitál:

„Ve jméno Nerozdílné Trojice Svaté, Boha Otce, Boha Syna, Boha Ducha Svatého, Amen. Léta Páně tisícího šestistého devatenáctého, dne dvanáctého měsíce ledna, za panování nejdůstojnějšího a vysoce osvíceného v Bohu Otci knížete a pána pana Františka z Boží Milosti Svatého Římského kostela titule Svatého Silvestra, kardinála z Dittrichštejna, biskupa olomúckého, knížete, královské české rady hraběte, dědičného pána na Nyglšpurku, Děvčích hradech a Žďáře, Jeho Milosti Římského tejné rady, týchž království a zemí dědičných Protektora, pána pana Jana Kryštofa Orlíka, svobodného pána z Laziska, na Sedlnici a Hukovicích, ten čas auředlníka panství augwaldského, za dvojctihodného kněze Jana Cibeny, ten čas faráře frankštatského, za purkmistra Jana Soboty, starších jeho Jana Mráčka, Kryštofa Kladorubského, Vítka Dobrozemského, Václava Dřevěného, Jana Prokopového a jiných osob úřadních na ten čas budoucích: Já, Jan Sobota, obyvatel a měštěnín města Frankštatu, znaje nemalý než veliký nedostatek chudých lidí téhož města Frankštatu býti, majíce v svém bedlivém uvážení, že almužna svatá, kteráž z upřímnosti a pravé štědrosti pochází, od Pána Boha v království nebeském odplatu přijímá, a také jeden každý, co tak za živobytí a zdravého života svého dobrého způsobí a nařídí tím trvanlivější věc k vykonání, stálé a neporušitelné zůstává.

     Pro lepší tehdy chudých, od Pána Boha na zdraví nedostatečných lidí budoucí vychování, s svým dobrým aumyslem, s vnuknutím Pána Boha skrze Ducha Svatého, mysli mé a z dobré vůle, oddal jsem s vědomím napřed psaného pana auředlníka panství augwaldského, a moci tohoto listu, beze vši erbův a budoucích potomků mých překážky, i jednoho každého, oddávám moudrým a opatrným pánům purkmistru a radě i vší obci, nynějším i budoucím téhož města Frankstatu, nyní i na věčné časy, z statku svého, mně od Pána Boha propůjčeného a spravedlivě nabytého, gruntek ležící poníže Wrablova, pro vychování chudých lidí na špitál, i s zahradou k témuž gruntu od starodávna přináležející, nákladem mým vystavený, na takový způsob, aby do téhož špitálu, podel nynějšího i budoucího auřadu uznání, od 4 nebo 5 osob pro lepší a snadnější jejich vyživení více přijímáno nebylo. A majíce já níže tej zahrady na špitál darovaný jiné tři zahrady pod touž ležící, ku gruntu svému koupené, ty také, jak zory tak louky, i všecky jiné z těch zahrad užitky po smrti mé dědičně, anebo ještě za života mého, kdykoliv má vůle v tom bude, k témuž špitálu funduji, tímto listem zjišťuji, před mými erby a potomky mocně a dobrovolně zavozuji, aby se nikda na budouci časy nato  a nikdo z lidí natahovati nemohli. Z platův pak a užitkův, kteréž by z těch zahrad vycházely, aby se každoročně, jakžby ty zahrady odvedeny byly chudým, kteříže v tom špitále jakž nahoře oznámeno zůstávali, čtyry zlaté, buď na obuv nebo těla přikrytí oddávali. Též z těch užitkův, co výš od těch čtyř zlatých zbude, za dobrodince toho špitálu aby se modlitby konaly jednou v roce, paní ouřadové chudým oběd činiti aby poroučeli. Auřadové pak nynější i budoucí na to bedlivý pozor dáti mají, chudobné před jinými přespolními a neznámými domácí, kteří by z obce frankštátské osiřeli, od Pána Boha na zdraví strestáni se nacházeli, přijímati, a na nápad a pozůstalost jednoho každého z nich šetříc, pro lepší budoucné špitále zaopatření, aby tudy takovou pozůstalostí špitál zlepšován býti mohl. Co se pak jiných příchozích přespolních dotýče, buď v jarmarky aneb kdykoliv jindy, žeby jich nikdež noclehovati nechtěli, takovi mohou do téhož špitálu přijímáni býti, v něm nic déle než do třetího dne zůstávati, a déle přechovávani býti nemají. Jestližeby se kdy trefilo buď v času povětři morového, rodičové malé dítky, ty by po sobě osiřalé v chudobě pozůstavili bez opatření, nemajíce se ku komu utéci, ta také mají do špitále přijímáni býti a tu do zrostu vyživení své vedle uznáni míti. A jsouc člověk kterýkoliv  z sousedův v nemoci postavený o statečku svém poručenství učiniti chtěje, bude mít dobrou a svobodnou vůli podle možnosti své, i jeden každý jakoukoliv částku ze statečku svého na tenž špitál poručiti a odkázati. Kdež pro lepší budoucí téhož špitálu zaopatření má každoročně jeden z obce za hospodáře špitálního, kdo hlídání chudým a přetrhování mezi nimi všelijakých různic volen býti, kterýž bude povinen užitky špitální opatrovati, a coby se jakkoliv užitkův odkudkoliv utěžilo, pořadně do registru zapisovati dáti a při každém obnovení auřadu ze svého příjmu i vydání počet pořádný každoročně učiniti, že cožbykoliv po počtu tak učiněném restu za ním zůstávalo, všeckno náležitě od sebe odvésti povinen bude.

     My pak obec vyznávajíce chvalitebnou Pánu Bohu milou a vzácnou věc býti, z jednomyslného snešení pro budoucí téhož špitálu zaopatření, upustili jsme a dobrovolně k témuž špitálu upouštíme plat všecken z chalupek vycházející nimi ten, který se do důchodův zámkových spravuje, s tou výminkou, jestližeby někdy obci pilná potřeba nastala, pokudžby mimo vychování chudých lidí jaké peníze na hotové v restu zůstávaly, aby se na čas s vůlí a vědomím hospodáře špitálního takovými penězy fedrovati mohli, však zeberouc zase, aby hospodaři špitálnímu zvláště k počtům coby jakkoliv vypůjčili každoročně beze všech odkladův odvoditi povinni byli.

     A aby se tomu žádosti stalo, po smrti mé poručníky činím:předně Jeho Milost nejdůstojnějších z osvícených knížat, urozených pánův dědičných, urozených a statečných rytířův, budoucích všech pánův dědičných a držiteli téhož panství augwaldského, tolikéž urozených pánův a vladyk nynějších i budoucích auředníkův téhož panství, dvojctihodné kněze faráře nynější i budoucí, tolikéž pana purkmistra a radu i všecku obec frankštatskau, aby nad tým ruku drželi, tak aby ta fundací a špitál beze vší překážky na budoucí věčné časy v své celé a neporušené podstatě zůstati mohla, všechněch vespolek pro Pána Boha prosím. Pro lepší toho stalost a potvrzení všeho, já, svrchu psaný Jan Sobota, dožádal jsem se výše jmenovaného urozeného pána pana Jana Kryštofa Orlíka etc., že jest k této fundací k pečeti městské frankštátské a sekretu mému pečeť svou také přitisknouti dáti ráčil, však sobě a potomkům svým beze škody. Jejíž datum v městě Frankštátu léta a dne 11. srpna.“

    Bohužel ekonomika olomouckých biskupských statků v 16. - 17. století, tak jako většina ekonomik církevních statků beznadějně zaostávala přes určité pokusy o modernizaci za celočeským ekonomickým vývojem. Hukvaldské panství patřilo podle počtu osedlých v r. 1619 ke 12 největším na Moravě a představovalo třetí největší panství biskupské.

     Během roku 1620 proběhl zajímavý přírodní úkaz, který si většina obyvatelstva vyložila jako hrozivé znamení, jež se z pohledu historie vyplnilo. Jak uvádí v přepisu kroniky Bohumír Strnadel:

     “Léta Páně 1620. Před poledněm nejprve dvě kola veliké okolo slunce, široké, nad tým pak kolem každým jako duhy nějaké, k západu jsouc obrácené (se ukázaly), slunce pak pustilo papršky jakoby metly nějaké k půlnoční, východní, polední a západní straně, to (se) za hodinu stalo a potom se proměnilo, takže tři slunca podle sebe stály. Dvě kola mezi ty slunce prudce běžely a mezi nima stály, v kole pak pod těmi sluncemi byl měsíc, jsouc obrácený k straně východní rohami, a stál mezi dvěma hvězdami, kteréž jsou jasně svítily a krásy ani ve dně neztratily, neb předtím od 6 ti neděl ještě spatřovány byly. Jakž se ti divové ukázali, čtyry hodiny trvali, a ti lidé (je) spatřovali, neb toho času nebe velmi jasné bylo. Málo předtím spatřeno od mnohých drahé Boží umučení, jsouc na kříži roztažený. Tu nám Pán Bůh dává znáti v figuře ukřižovaného Syna svého umučení, že jináče neučiní, svou svatú církev bude chrániti, nedá ji vykořeniti, proto my hleďme se kořiti a hříchů více nečiniti. Ty tři slunce znamenají v světě veliké proměny, a to mezi pány světskými, tolikéž i duchovními.“

1628, 13. prosinec, Kroměříž

František Ditrichštejn, biskup olomoucký, potvrzuje městu výsady, udělené biskupem Stanislavem Pavlovským 23.9.1584:

„My František z boží milosti svatého římského kostela titule sanctae Mariae trans Tyberim kardinál a kníže z Ditrichštejna, biskup olomoucký, kníže královskej kaple český hrabě, Jeho Císařské Milosti ajná rada, též království a zemí Jeho Milosti dědičných protektor a hejtman markrabství moravského.

     Známo činíme tímto listem obecně přede všemi, kdežkoli čten aneb čtoucí slyšán bude, že jsou před nás předstoupili opatrní purkmister a konšelé na místě vší obce z městečka Frankštátu, poddaní naší věrní milí, ve vší ponížené poddanosti a pokoře nás prosíce, abychom se k nim nakloniti a jim privilegia, obdarování, svobody a nadání, které sobě od předka našeho slavné paměti Stanislava Pavlovskýho biskupa olomouckého nadané a udělené měli, schváliti, obnoviti, milostivě potvrditi a jiné artikule tomu městečku prospěšné, z milosti a štědroty naší knížecí přidati ráčili, kteréžto privilegium a obdarování zní slovo od slova takto:

     Kdežto my, František, kardinál a kníže z Dytrychštejna, biskup olomocký, majíce to vše s radami našimi věrnými milými v bedlivém uvážení a prohlídajíce k jejich Frankštátských poddaným, povolným a poslušným službám, kteréž vždycky hned od počátku panování našeho nad nimi, nad jiné některé poddané naše volně a s ochotností nám a kostelu našimu olomouckému činili a činí a chtíce tomu, aby tíž poddaní frenštátští tu pod námi a potomky našimi biskupy olomouckými tím podstatněji s dítkami svými živiti a povinností náležitých odbejvati mohli a aby nás věčnou památkú měli, techdy s dobrým rozmyslem naším již jmenované poddané naše frankštátské netoliko při starobylých nadáních, svobodách, privilegií a obdarování zanechávati, je tímto listem naším schvalovati, obnovovati a potvrzovati, ale taky některé znovu z milosti, lásky a štědroty naší knížecí jim nadávati ráčíme.

     Předně: ten dům při vodě Kozbachu, který tak někdy Jan Sobota soused frankštátský za své vlastní peníze byl koupil a k potřebě chudých lidí, aby z něho špitál učiněn byl, fundoval, obrátil a odkázal se vším tím, což k němu od starodávna příslušelo a on Jan Sobota byl přikoupil, jim tímto milostivě osvobozujem a za špitál, však tak, aby v něm chudé lidi, tak jakž to z sebou fundaci od nadepsaného Jana Soboty učiněná přináší, chovati povinni byli, vystavujeme a vyhlašujeme:

     Za druhé: co se pálení paleného doteče, tuto jim také milost činíme, aby pálený sami páliti a šenkovati mohli, dovolujeme, za kteroužto milost mají do důchodův našich hukvaldských každoročně dvacet tolarův moravských, to na dva rozdílné termíny, totiž: jednu polovic při svatém Jiří a druhou při svatém Václavě pokládati.

Nadto jim povolujeme, aby oni nynější i budoucí sůl kamennou i jinou kupovati, však na kusy balvan rozsekajíc mohli od každého pak balvanu a i podle proporcí z kusův, tak i z jiné všelijaké fůry soli do městečka Frankštátu přivezených budou povinni do důchodův našich hukvaldských po jednom širokým tolaru jako Příborští odvozovati, k čemuž ouřad dvě osoby naříditi a přísahou jich v tom pro zachování a nám odvozování takového platu z toho handle solního zavazati má.

     Pro lepší toho jistotu a bezpečnost, že jak od nás, tak i potomkův našich biskupův olomockých, mají bezevsty (překážky) při tom všem, co se v tomto listu našem píše, zachování býti, pečet naši knížecí větší k témuž listu přivěsiti jsme dali a v něm rukou vlastní naší podepsali. Jehož datum na zámku Kroměříži na den panny Lucie mučedlnice Páně, jinak třináctého dne měsíce prasince, léta šestnáctistého dvacátého osmého počítajíc.“

K této listině byla připojena konsensní formule olomouckého kapitulního děkana a olomoucké kapituly z 27. března 1659, jež zní takto:

„My Jan Petrus Petrucius, děkan knížecí olomoucké dómské kapituly a celá věrná dómská kapitula. Zlistiňujeme tímto, poté co výšedotčená privilegia biskupského města Frankstadtlu ležícího na hukvaldském panství byla s pilností prohlédnuta, revidována a nebylo zde nalezeno nic škodlivého nebo závadného, že jsme na poslušné podání a prosbu zmíněného městečka Frankstadtlu jejich od vysoce knížecí jasnosti arcivévody Leopolda Viléma Rakouského, etc.,  našeho nejmilostivějšího biskupa a pána svrchu uvedené motivis ku potěše a útěše ve všech artikulích, klauzulích a bodech potvrdili, dali náš souhlas a ratifikovali.

     Tuto listinu jsme potvrdili naší obvyklou větší pečetí a podpisem. Dáno v Olomouci, sedmadvacátého dne měsíce března tisícího šestistého devětapadesátého roku. Jan Petrus Petronil, dómský děkan, Jan Kryštof Orlík sv. p. z Laziska, kanovník olomoucký, notář vysoké dómské kapituly olomoucké.“   

1657, 5. prosince, Olomouc

Karel Lichtenštejn, olomoucký biskup, potvrdil souhrn privilegií, která mu udělili biskupové Stanislav Pavlovský, František Ditrichštejn, Leopold Vilím a nařídil volit každé tři roky obecní úřad:

     „Kdežto vezmouce my k milostivému uvážení vejš jmenovaných Frankštátských nám a našim předkům biskupům olomouckým vždy zachovanou věrnost a poslušnost, jsme se tak milostivě nakloniti a láskou naší arciknížecí jim skutečně proukázati ráčili.

     Pročež z vejborným rozmyslem, a dobrou vůlí netoliko nahoře psané svobody a obdarování mocí tohoto milostivě ratificirujeme a potvrzujeme, nýbrž i z obzvláštní náchylnosti a lásky k lepšímu jejich obživení a odvádění náležejících povinností následující nové svobody nadati a propůjčiti jsme ráčili.

     A však primo: povolujeme tímto milostivě, aby ta od nich v roku šestnáctistým čtyrydcátým třetím na špitálním gruntě tanžto vystavená platenní mandlovna nadepsanému městečku Frankštátu tím způsobem na věčnost k užitku zůstavala, totižto aby důchody aneb užitky z tejž mandlovně k ničemu jinému, toliko ke cti Boží, kostelu a téhož kostela usluhující vynaložené bylo. Z kterýchžto však užitkův hejtmanu našemu hochvaldskému pořádný počet činiti povinni budou.

     A poněvadž sekundo: jmenované městečko od dávních pominulých let za mejto hochvaldských důchodův našich každoročně dvanácte zlatých moravských dávati, tím způsobem i my při takovémž platu odvádění budoucně i vždycky jich milostivě zanechávati.

     Jakž nicméně tertio jim ten ač posavade pokojně užívající svobodný pivní šenk, však bez vysazování a neb šrotování tohož do dědiny ještě i budoucně z milosti příti ráčíme. tolikéž v horách našich dříví k palivu, a k stavení tu kdež se jim od hejných s poručením ouředníka našeho aukvaldského nynějšího i budoucího podle uznání potřeby jich vlastní, však bez dalších ouplatkův, ukáže a dopouští sekati a bráti moci budou.

     Tím způsobem moc míti mají sirotky a vdovy však toliko na panství nikoliv z poddanosti k stavu svatého manželství propouštěti, z kteréhožto propuštění každoročně ouředníku našeho hochvaldskému propuštěno jest, správu činiti povinni budou.

     Naposledy dovolujeme a placidirujeme milostivě, aby ouřad každoročně od hejtmana našeho hochvaldského obnovován a počty tak kostelní, jakož i obecní bedlivě přehlíženy a ratificirované byli. Kdežto k lepší jistotě a mocnosti tohoto tuto konfirmaci vlastní rukou naší podepsati a náš obyčejný tejné kanceláře větší pečeť k tejž přivěsiti jsme ráčili.

     Jahož datum v městě Praze ten den před svatým Mikulášem, jinak pátého měsíce prasince, léta šestnáctistého padesátého sedmého počítajíc.“

1781, 29. listopad, Vídeň

Konfirmace Josefa II:

     „My Josef druhý, z boží milosti zvolený římský císař, pro všechny časy rozmnožitel říše, král v Germánii, Jerusalémě, Uhrách, Čechách, Dalmácii, Chorvatsku, Slavonsku, Haliči a Vladiměři, arcivévoda rakousky, vévoda burgundský a lotrinský, velkovévoda toskánský, velkokníže sedmihradský, vévoda milánský, mantovský, parmský, knížecí hrabě habsburský, flanderský, tyrolský atd., atd.

     Vyznáváme veřejně tímto listem a činíme známo každému, že nás celá obec městečka Frenštátu v našem dědičném markrabství moravském nejponíženěji prosila, abychom jim dopřáli královskou milost a nejmilostivěji jim konfirmovali jejich dříve obdržená vrchnostenská nadání a handfesty, jejichž obsah slovo od slova zní následovně:

     My, Marie Terezie, z boží milosti římská císařovna, královna v Germánii, Uhrách, Čechách, Dalmácii, Chorvatsku a Slavonii, arcivévodkyně rakouská, markraběnka moravská, vévodkyně lucemburská a slezská, markraběnka lužická, vévodkyně lotrinská, velkovévodkyně toskánská.

     Vyznáváme veřejně tímto listem a činíme známo každému, že před nás předstoupili purkmistr a rada jménem celé obce městečka Frankštadtlu v našem dědičním markrabství moravském, s poníženou prosbou a prosíce, abychom jim dopřáli císařsko-královské milosti a jejich dříve od vrchnosti dosažená nadání a handfesty nejmilostivěji konfirmovali, jejichž obsah slovo od slova zní následovně:

    My Wolfgang z boží milosti svatej římskej církve kardinál ze Schrattenbachu, biskup olomouckej, vůdce, svatej římskej říše kníže a královskej  českej kapli hrabě. Známo činíme tímto listem naším vůbec přede všemi, obzvláště pak tu, kde by toho potřeba ukazovala, že jsou při nás N. N. purkmistr, rychtář a celá obec našeho biskupského městečka Frankštátu panství hochwaldského věrní naši milí s poníženou prosbú ve vší sníženosti a poddanosti pohledávali, abychom jim tou knížecí milost uděliti a jakžto regírující kníže a biskup olomoucký jejich mající privilegia, nadání a svobody, jakož i také ma takové obdržené potvrzení od slavnej paměti panův předkův našich biskupův olomouckých z mocí naší biskupskej znovu upevniti a konfírmovati ráčili, kteréžto privilegia slovo od slova jsouce nám řádně předestřené, takto znějí.

     My Leopold Vilím z boží milosti arcikníže rakouskej, kníže burgundské, štýrské, korutanské, karniolské a witemberské, administrátor nejvyššího mistrství v Prusích mistr německýho řádu v německých a vlaských zemích, biskup štrasburský, halberstadtský, pasovský, olomoucký, vratislavský, administrátor knížecích klášterův herßfeldtský, murbachský a luderský, hrabě tyrolské a gorické a též landkrabě alsaské etc. Znamo činíme vůbec a přede všemi, kterak my od NN. purkmistra, rychtáře, celé obce našeho biskupství olomouckého městečka Frankštátu panství aukvaldského representírujíc nám jejich při onehdejšcích válečných časův vystalé zkázy, ruiny, plundrování a všelijaké nesnáze, v ponížené poddanosti jsme dožádáni, abychom jakožto biskup olomoucký jim jejich mající privilegia a svobody, jakož i také již v bohu odpočívajících předkův našich obdeřené konfirmaci ve všech artikulích, punktích a klausulích, z arciknížecí milosti a lásky de novo potvrdili a tím naším listem vtěliti neb přispojovati ráčili, kteréžto privilegia slovo od slova zní jak následuje:

     My František z boží milosti svatého římského kostela titule sanctae Mariae trans Tyberim kardinál a kníže z Ditrichštejna, biskup olomoucký, kníže královskej kaple český hrabě, Jeho Císařské Milosti tejná rada, též království a zemí Jeho Milosti dědičných protektor a hejtman markrabství moravského.

     Známo činíme tímto listem obecně přede všemi, kdežkoli čten aneb čtoucí slyšán bude, že jsou před nás předstoupili opatrní purkmister a konšelé na místě vší obce z městečka Frankštátu, poddaní naší věrní milí, ve vší ponížené poddanosti a pokoře nás prosíce, abychom se k nim nakloniti a jim privilegia, obdarování, svobody a nadání, které sobě od předka našeho slavné paměti Stanislava Pavlovskýho biskupa olomouckého nadané a udělené měli, schváliti, obnoviti, milostivě potvrditi a jiné artikule tomu městečku prospěšné, z milosti a štědroty naší knížecí přidati ráčili, kteréžto privilegium a obdarování zní slovo od slova takto:

    Listina pokračuje jednotlivými privilegiemi, které jsou uvedeny v knize k letům, kdy byly vydány. Poté následuje privilegium kardinála ze Schrattenbacha:

     „Kdež prohlídajíce my k svrchu jmenovaného purkmistra, rychtáře a celej obce frankštátskej uníženej a pokornej prosbě a uvažujíce přitom taky jejich stálú věrnost a užitečné služby, kteréžto nám a slavné paměti předkům našim biskupům olomouckým oni po všechny časy poslušně jsou činili a budoucně ještě činiti a povinni bejti mají, v tou jejich slušnou a pokornou žádost milostivě jsme condescendirovali a svrchu psané privilegia, nadání a svobody jejich všechny znovu upevnili a potvrdili i upevňujem a potvrzujem takové z moci naší biskupské tímto listem naším s dobrým rozmyslem a bedlivým uvážením, přístně tomu chtějíce, aby oni Frankštátští při tomto naším biskupským potvrzením a konfirmací nyní a na budoucí věčné časy bez všelijakej překážky pokojně zůstávali a zachováni byli.

    K tomu také z obzvláštní milosti a lásky jim Frankštátským tu novou milost uděliti jsme ráčili, že tak jakož nám od nich ve vší sníženosti přednešeno jest, kterakžto oni velmi špatné a neúrodné role mají, a protož jak obilí tak také jinou potravu k domácí potřebě své a svému vychování větším dílem odjinud sobě přivážeti a přinášeti musejí, od zapravování a placení mejta našeho panského v dědinách Bordovicích a Vlčovicích, kteréžto i tak velmi málo ročně vynáší, kolikrát koliv by se jim tam (však toliko s obilím a k tomu podobnými potřebami k svému vlastnímu domácímu vychování) jíti neb jeti, trefilo, vždy osvobozeni bejti, zůstávati mají.

     Jestliže by pak někdo z nich na handel neb spohledáním zisku neb užitku nějakého sem nebo tam přes opáčený dvě místa něco vyvážeti aneb dovážeti nebo donášeti chtěl, ten takový řečené obojí mejto, kde by se mu trefilo, náležitě spravovati povinen bude.

     A poněvadž oni Frankštátští také svoji domy šenkovaní sice mají, však ale na takový posavade žádnej jistej výsady nebo počtu, kolik by jich bejti mělo, nemají, i v to také na jejich pilnou a poddanou žádost milostivě svolujeme a na budoucí věčné časy k uvarování vší nepříležitosti a uvedení dobrého pořádku třiceti sedum domův šenkovních při tomž městečku mocí tohoto listu našeho ustanovujeme, kteréžto dle obyčeje svůj právně mající šenk řádně provozovati a při takovém proto vší újmě a překážce jiných teho práva nemajících domův a sousedův budoucně po všechna časy od našeho nynějšího i také příštích hejtmanův a oficírkův hohvaldských vším způsobem hájeni a pokojně zachováni bejti mají.

     Pro lepší pak známost a jistotu toho všeho touto naší konfirmaci a nové nadání vlastní rukou naší jsme podepsali a pečeť naší kancelářskou s jistým naším vědomím k tomu listu přivěsiti dali. Jenž se stalo v městě našim biskupským residenčním Kroměříži dne dvacátého prvního februari léta Páně sedumnástistého třináctého.“

    Na listině následují podpisy kardinála ze Schrattenbacha, Gottfrieda z Freyenfelsu a Antonína Františka Horatschka s notickou:

     „Kdež my pohlídajíce na jejich nejpokornější prosbu jsme jim dopřáli císařsko-královskou milost.“

     Text pokračuje privilegiem Marie Terezie:

     „Když jsme uvážili s dobrým rozmyslem, dobrou radou a pravým vědomím tato vrchnostenská nadání a handfetsy (leč bez újmy královského práva, vrchnostenského nebo kohokoliv třetího, jak zmíněné městečko Frankstadtl v jejich užívání a držení jest a také pokud nestojí v rozporu s současným a budoucím zemským zřízením) nejmilostivěji konfirmovali a potvrdili.

    Činíme to také s plným vědomím a mocí tohoto listu jako panující královna česká a markraběnka moravská. Přejeme si, žádáme a chceme tomu, aby často zmiňované město Frankstadtl inserovaná vrchnostenská nadání a handfesty obnovené naším způsobem a bez jakékoliv překážky mohlo upotřebit a užívat.

    A přikazujeme pak každému a všem našim nástupcům, vrchnostem, obyvatelům a poddaným, jakékoli hodnosti, stavu, úřadu nebo povolání, žijícím v našem dědičném markrabství moravském a zvláště milostivě našemu královskému tribunálu, aby často jmenované městečko Frankstadtl chránil i v těchto od nás milostivě potvrzených vrchnostenských nadáních a handfestech výšezmíněných a proti tomu nic nečinili a nedovolili činit nikomu jinému, jehož by náš přísný trest a nemilost neminula. To míníme vážně. Na potvrzení tohoto listu, zpečetěného naší královskou visící větší pečetí. Dán v našem městě Vídni, v devětadvacátém dni měsíce srpna, po narození Krista, našeho milého Pána a Spasitele milostiplného narození v sedmnáctistém čtyřicátém sedmém, naší vlády v Říši, uherské a české v sedmém roce.“

     Následují podpisy Marie Terezie, Fr. C. Harracha a R. Grafa Korženského. Poslední doslov v listině je od Františka Josefa II:

     „Kdež my tedy k jejich nejponíženější prosbě jsme královskou milostí vyhověli. Když jsme s dobrou myslí, dobrou radou a pravým vědomím tato vrchnostenská nadání a handfesty, leč chráníc právo královské, vrchnostenské a kohokoliv třetího a jak dalece zmíněné městečko v jejich užívání a držení jest, a pokud se nepříčí nynějšímu a budoucímu zemskému zřízení, a pak též aniž by bylo porušeno více, než okolnosti času dovolují vrchnosti kvůli silně ubývajícím panským lesům a od frenštátské obce zneužívanému stavebnímu a palivovému dříví nyní již vyměřeného nebo také dále pro zachování v tomto případě podle vší láce vyměřit, jakož neméně proti tomu všemu milostivě potvrzené, že vrchnost v uznání těchto svých poddaných dle míry svrchu uvedené vrchnostenská práva a vrchnostenský zájem, jakož i všecky dosud od obce vykonávané povinnosti a břemena, jak tato byla až do posledního okamžiku držena v trvalém užívání zůstávají a mají být podrženy.

     Činíme také tímto známo vědomě a mocí tohoto listu jako panující král český a markrabě moravský, aby častěji jmenované městečko Frankstadtl výšeuvedené vrchnostenská nadání a handfesty na tento námi potvrzený způsob bez překážky mít, upotřebit a užít smělo a mohlo.

     A přikazujeme také všem a každé naší následující vrchnosti, obyvatelům a poddaným jakékoli hodnosti, stavu, úřadu nebo povolání, které v našem dědičném markrabství jsou, obzvláště pak ale našemu královskému guberniu tímto milostivě, aby často zmiňované městečko Frankstadtl chránilo a opatrovalo při těchto námi milostivě konfirmovaných vrchnostenských nadáních a handfstech a nic proti tomu nečinili, aniž to dovolili komukoli jinému, pokud se jeden každý chce vyhnout našemu těžkému trestu a nemilosti.

     To myslíme vážně vystavením tohoto listu zpečetěného naší císařsko-královskou a arcivévodskou visutou velkou pečetí. Kterýžto je dán v našem městě Vídni devětadvacátého dne měsíce listopadu po narození Krista, našeho milého Pána a Spasitele milostiplného narození roku 1781. Našeho pak římského panování v osmnáctém a v dědičných zemích ve druhém roce.“