Básně

                                                 Josef Kallus

U svatojánského ohně na Radhošti

 

Čáry a kouzla, / kam noha vstoupí:

Kde stromy stály, / jsou zlaté sloupy:

Kde pramen tekl, / stříbro se leje:

Kde rosa plála, / démant se skvěje.

 

Kde Radhošť tměl se, /  září trůn zlatý,

Měsíc a hvězdy /  s nebe jsou sňaty,

Po dolech, horách  /  jsou rozházeny –

Valašský kraj je  /  v ráj proměněný.

 

 

 

 

 

Rudolf Kallus

(Proslov na Radhošti 12.8. 1862)

 

Hle, jak národ ze všech končin / dnes se k národu zas hlásí,

jak náš Radhošť nenadále / vzpomíná své slavné časy.

 

Jako král on nad Beskydy / hledí k nebi, vznáší témě,

jako strážce věčný hledí / do moravsko-české země.

 

Až po krále Svatopluka / nepoznali víru Krista,

kde se modlám klanívali,  / to pod jménem Radogosta.

 

Buďte vroucně přivítáni / všichni, co se k rodu hlásí,

ještě vzejde nová doba,  / teď se vrátí zlaté časy.

 

Pojďte sem, dejte si ruce, / vzpomeňte své slavné děje,

vzpomeňte na Svatopluka, / Cyrila a Metoděje.

 

 

 

                                          Nejezdi ty, synku

(zpívání u tkalcovského stavu)

 

Nejezdi ty, synku, naším dvorem, polameš mi rozmariján kolem.

Je pěkny, voňavy, od spodku do vršku zeleny,

je pěkny, voňavy, od spodku do vršku zeleny,

 

Nejpěknější vršek mi utrhněš,

potem si mě, synku muj, nevezmeš,

nevezmeš, to mi věř, něni to, synečku, žadna lež.

 

Esi ja tě, děvča, nědostanu,

vylezu ja na vysoku skalu,

na skalu, skalenku, tam ja sobě srazim hlavěnku.

 

Nědělaj si, muj synečku, smrtí,

dyť ti slunko ve dně v noci svítí,

jak v noci, tak ve dně, možeš měť, synku, za jednu dvě.

 

 

 

Petr Bezruč

(báseň ke Krajinské výstavě roku 1934)

 

Já mám Frenštat tuze rád:

neměl by jmenovat

městem u tří děvuch snad?

Každá kvete lelují,

pověz, jak se jmenují?

Lomná život nespíná,

letí jako bystřina,

než ji chytí Lubina.

Třetí? - Řek bych velmi rád:

Bystrá! - Ale překřtívat

nelze, - to jen literát

od Západu trefí snad.

A tož Bystré - jak mu pad

název kmene na kabát.

 

V létě jedna umnější

druhé: hladí, konejší,

jak je slyšíš zavolat,

nedovedeš odolat.

Již tě vezmou, blaze ti!,

čisté vlny v objetí.

 

Zamračenou hlavu zved

až do mraků Radhošť - děd.

Den – li jasný a suchý,

hledí na tři děvuchy,

jimž v úpatí život dal:

leťte, děti, s hor i skal

do roviny mimo kleč

a frenštatsku držte řeč!

Krátká, sladká, půvabná

a jak atlas hedvábná:

v předposlední slabice

zvoní přízvuk. – (Babice,

děvucha, šuhaj i kmet

mluví tak od věčných let.)

Komu protivný by byl,

vari od nás na sto mil!

Kmen ten akcent neprodá:

to je barva národa!

 

Všecko patří v jeden kruh

jako Otec, Syn a Duch:

tři děvuchy, Radhošť – děd

a řeč kmene jako med.

 

Do Frenštata pospěšte,

trojicí se potěšte:

ta vás boská v líce hned:

tři děvuchy, Radhošť – děd

a řeč kmene jako med.

 

 

U Mařenčiny studánky

 

„Studánko čistá, z rosných perel stkaná,

Buď požehnána a všemi milovaná,

Žíznivé napoj, jak jdou kolem tebe,

A vlož jim do nitra kus svého nebe!“

 

 

 

Vladimír Holan

Vzpomínka

 

Frenštáte, ano ty! V něm přátelé tak milí!

A přece ze dnů těch, ač nebyly vždy denní,

ohromen vzpomínám na jednu zvláštní chvíli,

jež je tak dochvilná, že věčnost s časem mění.