Pověsti a pohádky:
Čertovy mlýny na Čeladné
Ve skalnatém svahu Kněhyně, nedaleko vesnice Čeladné, je vyhloubena hluboká strouha lemovaná množstvím velikých balvanů. Tomuto místu se říká "Čertovy mlýny", podle místních též "Čerťáky".
Kdysi před mnoha lety přišel k jednomu sedlákovi čert a ptal se ho, jestli by mu nedal dceru za manželku. Sedlák přislíbil, že mu ji dá, ale že mu musí za jednu noc postavit mlýn na potoce. Všechno má vykonat sám a dříve než kohout zakokrhá. Čert okamžitě souhlasil a tak se spolu vsadili. Když už pomalu přicházel večer, čert v přestrojení obešel celou dědinu a skoupil všechny kohouty, co tam lidé měli. Sedlák se to dozvěděl a stačil jednoho kohouta schovat. Za chvíli měl návštěvu, čert k němu přišel pro kohouta. Smlouvali dlouho, ale nakonec mu kohouta prodal.
Pak čert odnesl všechny skoupené kohouty někam do díry a hned se dal do stavění. Stavěl celou noc a práce mu šla rychle od ruky. Nad ránem měl celý mlýn dostavěný a zbývalo mu jenom donést mlýnský kámen. Sám si pro sebe říkal: "Však ja to udělam eště do teho času, jak sem se ze sedlakem umluvil, a možu stavjať až do svitaňa, dy mi něma ani kdo zakokryhať, dyž sem všecky kohuty po cele dědině skupil." Dal se hned zase do práce, ale chyběl mu ten mlýnský kámen. Tak vzal silný řetěz, že na něj kámen uváže. Za chvíli měl kámen naložený na zádech a pomalu s ním šel k vesnici.
Najednou poblíž zakokrhal kohout a čertovi hned ten obrovitý kámen spadl ze zad. Čert zaklel, až se země otřásla, neboť sázku se sedlákem prohrál. Sedlák totiž nebyl tak hloupý, jak se před čertem dělal, a hned, jak se začalo rozednívat, vyhodil kohouta za roh a ten "zakokryhal". Sedlák se radoval, že sázku vyhrál, a že čertovi nemusí dát dceru za ženu. Měl z toho "horucnu radosť, že tak čerta ošvabil a že včilek ma na věčny čas od něho pokuj".
Dodnes se prý dají v Čeladné najít zbytky Čertova mlýna a leží tam i ten velký mlýnský kámen, kvůli kterému čert sázku prohrál. Na kameni jsou vidět vytlačená čertova záda a velké díry od vytlačeného ohnivého řetězu.
Pověst o čertovi a mlýně
Kdysi dávno žila pod horou selka, která měla dceru. Té se dlouho nedařilo vdát, až jednou přišel myslivec a požádal ji o ruku. Matce se to ale nezdálo, proto souhlasila jen pod podmínkou, že myslivec postaví na vrcholu hory mlýn, kde půjde mlít obilí. Musel být hotový za dva dny, než zakokrhá kohout. Druhý den přišel k selce soused, a když uslyšel, co se stalo, vypravoval, že od rána chodí po okolí žebrák, který kupuje všechny kohouty. A radil jí, ať svého kohouta schová a neprodává. Když už končila druhá noc a selka viděla, že mlýn je skoro hotový, vynesla kohouta na střechu. Kohout zakokrhal a myslivec v tu chvíli zmizel. Mlýn se časem rozpadl, ale náhon je na vrcholu hory dál.
Pověst o tom jak vznikly Pustevny
Před dávnými lety žil ve Frenštátě velmi zbožný tkadlec, který měl dva syny. Jeho největším snem byla pouť do Říma. Protože neměl dostatek peněz, tak vysněnou cestu neustále oddaloval, až nakonec zestárnul a na splnění jeho snu mu nezůstaly síly. Proto tento sen nahradil jiným, rozhodl se nechat jednoho ze svých synů vystudovat. Ale jak už to na světě chodí, člověk míní a Bůh mění - tkadlec onemocněl a zemřel.
Po smrti tkadlec nenalezl pokoj a chodíval do svého bývalého domu strašit. Čas plynul. Jeden syn se oženil a druhý byl odveden na vojnu. Ženatý syn bydlel v domku po otci a často vídal nebožtíka, jak o půl noci a v poledne sedával na schodech, vedoucích na půdu. Jednou k nim přišel starý žebrák, který poradil hospodáři, aby se nebožtíka zeptal, co žádá a proč nemá po smrti pokoje.
Když opět seděl duch na schodech, dodal si hospodář odvahy, šel k němu a zeptal se, co si přeje a co potřebuje. Duch odpověděl, že nevykonal, co si slíbil. V té dobu se vrátil druhý syn z vojny. Bratři se spolu radili, jak by otci pomohli, aby dosáhl věčného klidu. Ale o dobrou radu byla nouze. Jeden ani druhý už nemohli studovat a na cestu do Říma nebylo peněz. Nakonec se ten, co se vrátil z vojny, rozhodl, že duchovi pomůže osobní obětí. Vyšel na Radhošť, postavil si poustevnu a u ní kapličku. Tam se jako poustevník modlil za otcovu duši. Od té doby se už duch v bratrově stavení neobjevil.
Poustevník potom žil až do smrti na Radhošti. Živil se kořínky a dary, které mu občas lidé z okolí nosili. Podle vyprávění chodil v době nouze s oslem po kraji a žebral.
Nakonec bylo na Pustevnách poustevníků několik. Zůstalo po nich několik polozasutých jam. V jedné z nich byla při kopání nalezena stará rytina, zvon a obraz trojjediného Boha - hlava s třemi obličeji. Poslední z nich se údajně jmenoval Felix a zemřel v roce 1784.
Radhošťské ďůry
První zmínky o používání radhošťských jeskyní člověkem jsou z 15. století. Později se k nim přidružily početné pověsti o pokladech pohanů, o ukryté bájné soše Radegasta, o pokladech zbojníků a konečně i popisující výpravy do podzemí při hledání těchto pokladů. Zlatá Radegastova socha má být údajně ukryta v jeskyni "Volařce", kam ji odnesli pohanští kněží, aby neupadl do rukou křesťanů. Z roku 1830 se dochoval rukopis Jana Šebesty, psaný švabachem na ručním papíře, který popisuje příhody o dobývání pokladu v hoře Radhošti. Je psán lašštinou a začíná takto: "Jdi od Frinštátu na ten virch kery se Okruhlo nazyva od Pusteven k tej Pustevni. Od Pustevně di k polednem okolo štyroch set krokův cesty. Tam přijděš k jednej ďůře neb vchodu do tej skály, ďůra jest mezi velkými kaměňami a peci podobná jest." Dále bylo třeba vlézt do země a putovat podzemní chodbou, až se rozšířila. Když se přišlo mezi dva veliké kameny, které prý byly hladké a podobné tvarem písmeni O, na levé straně byla vyryta znamení. Člověk musel vlézt mezi tyto kamenné desky a po několika sázích cesty našel "ďůru" v podlaze, do které bylo třeba se spustit. Znamením byly zvláštní "dubové huby", které rostly na stěně. Následoval přechod přes skalní rozsedlinu, kde v podzemí tekla voda a byla zde položena dřevěná lávka. Do žádné ďůry se už nesmělo nahlížet, jen bylo třeba jít rovně a hlídat znamení napravo a nalevo. Pak už se došlo k jedněm dveřím a nad nimi byl klíč k uzamčené komoře. Po odemknutí se otevřela místnost se čtyřmi sloupy a dokola byla hojnost zlata.
Podobně v roce 1913 uveřejnil J. R. Vitásek popis výpravy, které se zúčastnil v roce 1848 jeho otec, hajný z Trojanovic. Tři hledači pokladů se vydali do podzemí vybavení provazem ve dvou klubkách, třemi funty litých "svěc" a za dva rýnské měli "šajnu". Ďůry jim pomohl najít ogar od Valchařů. Dostali se až do velké síně v podzemí. Nějaký Šaron měl s sebou tlustou knihu s popisem cesty. Bohužel přes hučící podzemní bystřinu se dále nedostali. Buk silný jako mužské stehno byl položen z jedné strany na druhý břeh, ale když na něj šlápli, praskal, byl notně zeslaben hnilobou. Tak se museli s nepořízenou vrátit.
Jakkoliv je radhošťské pohoří mohutné, neoplývá bohatstvím pramenité vody, poněvadž propustný pískovec stahuje vodu do velké hloubky. Mohutný pramen beskydských spodních vod vyvěrá např. až za Hulváky u Moravské Ostravy, kde zatopil uhelný důl. Tam kde se rozestoupily kamenné kry, propadl se strop a vznikly prolákliny, například Záryje u cesty z Pusteven po levé straně nedaleko za jeskyní Cyrilkou. Propadlá země je divoce zprohýbaná, sesuté stěny s obnaženými kamennými útesy příkré a rozervané. Není divu, že lid si tu vymyslil pověst o propadlém městě. Tím více pověstí se vztahuje k podzemním chodbám, v nichž za starších dob hledány byly poklady, hlavně zlato. V různých variacích vyskytuje se pověst o podzemní říčce a lávce v jeskyních. Na lávce sedí černý pes - hlídač pokladů.
V oblasti hřebenu Radhoště a Pusteven jsou na jižních a jihovýchodních svazích v několika místech terénní deprese, které na povrch vystupují jako pískovcové skalky, místy jsou mísovité propadliny jako pseudozávrty. Asi 250 metrů od vyhlídky Cyrilka těsně pod cestou je vstup do rozsáhlého jeskynního systému, podle posledních zjištění dlouhého 370 metrů. Největší dutina má rozměry 6x3 metry, velká část chodeb je labyrintově uspořádána. Jeskyně Volařka při turistické cestě do Rožnova začíná 3,5 m dlouhým svislým sestupem a končí krátkými několikametrovými chodbami v neprůchodných komínech a zásypech. Poměrně malé jeskyně Černá hora, na Záryjích, Biskupovka I., II., Raichova díra, V kapradí a Šampiónka se v pověstech neuplatnily.
Radhošť byl dříve znám též jako proslulé místo sabatů čarodějnic. Slétaly se sem na Skalíkovu louku a o filipojakubské noci prováděly svoje pekelné reje. Troje podzemní chodby, zvané též "ďůry", údajně vycházejí z Radhoště k Velehradu, k Jablunkovu a Turci. Existuje domněnka, že při nejmenším jsou jeskyně na Pustevnách spojeny s dírami radhošťskými a jen tam, kde jsou Záryje se jeskyně propadly.
(podle knihy Pověsti a legendy Moravy a Slezska Jiřiny a Jaromíra Poláškových)
Sirotek v Radhošti
Ve vesnici Dolní Bečvě u paty travnatého Radhoště žil za starodávna Hansa, člověk chudobný, který ze skrovného výdělku živil mimo čtyři vlastní děti ještě desetiletého synáčka po svém nebožtíku bratrovi. Žili ve veliké nouzi a bídě, a tak Hansa, aby měl více pro vlastní děti, ubíral na stravě svému synovci. Hoch přesto měl svého strýce rád a ochotně vykonával všechny práce ve stavení i na poli, které mu nakázal. Jednou v zemi nastal veliký hlad, na poli se nic neurodilo a Hansa se svými dětmi vstával od stolu nenasycen a tu započal ubohého Michálka považovat za jedlíka zbytečného, vyžíravého, který je na škodu hospodářství. Pod záminkou, že se z nouze dal na hledání pokladu, zavedl jej s sebou do jeskyní v Radhošti. V mnohonásobném klikatém bludišti uvnitř hory chlapec na něj čekal a netušil, jaký ukrutný konec života mu strýc uchystal. Michálek zůstal ve tmě sám, bez louče, pod chatrnými žebříky a nadarmo se pokoušel vyjít z podzemí. Naříkal v hlubokých rozsedlinách, lezl po čtyřech a hmatal ve tmě před sebou. Najednou mu noha uklouzla a padal do hlubiny, chytal se všeho, až se zastavil na nějaké stěně o výčnělky a dva z nich ulomil. Opatrně vylezl a špice, které stále držel v ruce, vstrčil do tlumoku. Nenašel cestu přes hučící podzemní řeku, srdnatě do ní skočil a přeplaval na druhou stranu. Po delším čase konečně našel cestu ven na světlo boží. Michálek bloudil krajem od jedné vesnice ke druhé a nikde nechtěli otrhaného chlapce přijmout, až zabloudil do jednoho hradu, kde přebýval neženatý a přívětivý hradní pán. Michálek vyžebral od kuchaře kousek chleba a seděl na velikém kameni na dvoře a z mošny vytáhl velký zavírák, kterým si ukrajoval sousta. Při tom mu vypadly na zem ty dvě špice, které předtím ulomil v Radhošti. Hradní pán jej pozoroval a zpozorněl, když se špice zlatě zaleskly. Nechal si hocha zavolat a ten mu povyprávěl celý svůj příběh a také, jak nabyl ty špice, které byly z ryzího zlata. Pán si jej nechal na hradě a nechal jej vycvičit ve všech rytířských dovednostech, a nemaje žádné svoje dítě, začal jej za vlastního považovat. Po smrti svého pěstouna se Michal stal dědicem jeho majetku a velmi zámožným člověkem. Jedenkráte stál u okna na náhradí a díval se do nádvoří. Tu uzřel starého nemocného člověka, jen zčásti zahaleného do roztrhaných hadrů, jak žebrá na mostě před hradem. Nechal jej přivést do hradu a poznal strýce Hansu. Chudák mu děkoval za milosrdenství a vyprávěl, jak přišel do dluhů, chalupu musel prodat a žil bídně v chlévě u svého kmotra, než ho vyhnali z domu. Tři děti mu zemřely na neštovice a ze čtvrtého se stal lump a vyvrhel. Michal mu podal nůž zavírák, aby si mohl k polévce přikrojit chleba. Tu strýc Hansa poznal svého nevlastního synka a děkoval Bohu za to, že mu nedal zhynout v Radhošti, kam ho před lety proradně zavedl.
(podle knihy Pověsti a legendy Moravy a Slezska Jiřiny a Jaromíra Poláškových)
Černokněžníci v Radhošti
Přicházívali tři mužové v černém oděvu každoročně po dvacet let letním časem na Radhošť. Pokaždé se zastavili u pastýřů na salaši a byli bačou uctěni ovčím sýrem a žinčicí. V posledním dvacátém roce řekli černí muži bačovi: "Pokaždé nás obsluhujete žinčicí a sýrem, co máte, to nám dáváte bez náhrady. My se vám chceme naposledy za tu vaši lásku odměniti. Pojďte tedy s námi a vezměte s sebou měch". Sňali ze stěny lýčenou kabelu a tu bačovi zavěsili na krk a šli na vrchol Radhoště. Přišli k místu, kde se vchází do hory, a nakázali mu, aby v podzemí ani slůvkem nepromluvil. Pak šli dlouhou chodbou až do jakési osvětlené jeskyně na způsob místnosti. Tam poklekli a dlouze se modlili. Ve stěně se ukázaly dveře. Jeden z mužů sáhl nad ně a vytáhl klíč, kterým dveře otevřeli. Ocitli se na zeleném prostranství a po lávce přešli přes hluboký potok. Bača se bál, na každé straně lávky ležel strašlivý drak, ale oni ho vzali mezi sebe a šťastně došli ke skále, ve které byly další dveře. Tam byli ve veliké světnici a odevšad visely z "lištěn jakési cacky" na způsob hroznu a oni je brali a dávali sobě do kabel. Jen bača se k ničemu neměl, tak mu jeho lýčenou kabelu naplnili.
Když vyšli z Radhoště ven, ukázali mu, že má kabelu plnou zlata a stříbra. Bača je ještě jednou naposledy pohostil a podle jejich prosby je znovu doprovodil na vrchol Radhoště. Tam mu řekli, že jsou černokněžníci z Paříže ze země francouzské. Každý z nich svlékl plášť, rozprostřel jej po zemi a usedl na něj. Pak vzlétli a odletěli do dáli. Bača si koupil velký statek, a protože se netajil, jak k bohatství přišel, každému to vyprávěl. Tak se našli tři odvážlivci, kteří šli na Radhošť a našli tam chodbu vedoucí do podzemí. Pronikli až do veliké místnosti a tam viděli tři kádě plné různých peněz a velmi se radovali. Vtom z jedné kádě vyletěl kohout a křídly jim lampy zhasil. Hledači pokladů se ocitli ve tmě. Jaké bylo jejich štěstí, že venku nechali ještě čtvrtého, který držel rozvinutý provázek, díky kterému se dostali z jeskyně ven. Pak se ještě jednou do jeskyní vrátili s novou lampou, ale kohout jim zase světlo zhasil, Hledači dostali strach a už nikdy v Radhošti poklady nehledali.
(podle knihy Pověsti a legendy Moravy a Slezska Jiřiny a Jaromíra Poláškových)