Medailonky významných osobností - seřazeno abecedně
Bartoš Břetislav (*7. 5. 1893, † 28. 6. 1926)
Narozen ve Frenštátě p. R. a zemřel v 33 letech na tuberkulózu v Dolních Mokropsech u Prahy. Akademický malíř, legionář a grafik. Studoval pražskou AVU u prof. Schwaigra, Pirnera a Bukovace. Břetislav Bartoš (1893–1926) se svým mimořádným uměleckým nadáním prosadil již jako velmi mladý. Krátce po absolvování Akademie výtvarných umění, v roce 1914, přerušila válka jeho výtvarnou tvorbu. Ve stejném roce ve Frenštátě p. R. spoluzaložil KOLIBU – obec umělecké tvorby na Moravě. Bartoš poté narukoval na jižní frontu a byl později převelen na Balkán do Slavonie. Po necelém roce, v červenci roku 1915 přeběhl u Doberda k italské armádě. Jako příslušník nepřátelského státu byl zajat a do roku 1917 žil v zajateckém táboře v pevnosti Finalmarina u Janova. V roce 1917 se zúčastnil založení Českého dobrovolockého sboru ČDS v zajateckém táboře Santa Maria Capua Vetere u Neapole. Právě zde vytvořil největší množství svých akvarelových kreseb a skic, které později použil pro svá monumentální plátna včetně známého rozměrného obrazu Za svobodu. V dubnu roku 1918 vstoupil do řad 31. střeleckého pluku čs. legií v Itálii v hodnosti desátníka. Jako italský legionář byl pověřen generálem Grazianim, aby maloval výjevy z fronty. Maloval výjevy ze života legionářů na frontě i za odpočinku. Zde vznikla série obrázků o italské legii. Z nich proběhla po válce výstava v Praze. Po válce pracoval jen velmi krátce v Kanceláři čs. legií při MNO v Praze. Tam byl jmenován 1. srpna podporučíkem italské legie. Kvůli nemoci se uchýlil na rodné Valašsko, kde se usilovně věnoval malířské tvorbě. Bartošovu uměleckou tvorbu nelze zařadit k žádnému známému uměleckému směru. Za války přizpůsobil svůj osobitý styl spíše realismu, který byl pro umělce vzhledem k omezeným podmínkám zajateckého tábora nejpřijatelnější. Po návratu do Československa se věnoval sociálním a politickým tématům. Například bojům o Těšínsko v roce 1919 věnoval celý cyklus dřevorytů. Jako ilustrátor spolupracoval také s Petrem Bezručem, jehož epická látka z dělnického prostředí mu byla velmi blízká. Jeho poslední díla opouštějí pro Bartoše charakteristickou dynamičnost a bojovnost a přiklánějí se ke klidným motivům tradičních lidských hodnot. Námětově se stále vracel do rodného kraje a maloval obrazy Ondráš a Juráš, Zbojnici u ohně, Orání čili Jaro v Beskydách, Návrat z pole a řadu portrétů. Ilustroval také Slezské písně Petra Bezruče. Robert Parma vydal na pohlednicích jeho krojové studie pod názvem Valašské písničky.
Pohřben byl na Olšanech v Praze. V roce 110. výročí od jeho narození v květnu 2003 byly jeho ostatky pietně uloženy na Valašském Slavíně ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.
Blokša Pavel Jan (*17. 6. 1864, † 30. 6. 1923)
Narozen ve Frenštátě p. R. Denteolog. Vychodil obecnou školu, kde byl jeho učitelem A. K. Víták, který patřil spolu s K. Kálalem a J. Felixem k velmi výrazným pedagogikům v našem městě. Naučil se italštině, aby porozuměl významným dílům básníka Danta. Také byl třikrát v Itálii. Vystudoval kněžství a působil v Kostelci u Holešova. Musel se léčit kvůli plicnímu neduhu v Rakousku a pak odjel do Sovince u Šternberka, kde též působil jako profesor češtiny na lesnickém učilišti. Díky zdravotnímu stavu, který se nelepšil, odešel na odpočinek již v 47 letech. Jeho první práce byla „Dante Alighieri, jeho doba, život, spisy“, kterou přezkoumal J. Vrchlický. Touto prací byl nadšen a jejich spolupráce trvala až do smrti. Vrchlický si velmi vážil jeho připomínek k Božské komedii, kterou Jaroslav Vrchlický přeložil a vydal. Vydal ještě 10 publikací a několik překladů. Zemřel ve Frenštátě.
Braun Josef (*2. 3. 1884, † 31. 10. 1945)
Narozen v Benátkách nad Jizerou. Po studiích se stal důstojníkem z povolání. Aktivně se účastnil I. světové války. Tuto válku ukončil jako major logistické služby. Po jejím skončení se dal ihned k dispozici nové Československé republice. V bojích na Slovensku roku 1919 obdržel válečný kříž s armádní pochvalou gen. Pellé jako veliteli 11. praporu 2. čs. pluku. Učil taktiku na vojenské akademii v Hranicích na Moravě a byl jmenován velitelem praporu. Poté vystřídal několik důležitých postů. Byl také vojenským atašé v Rumunsku, kde strávil 11 let. Jejich rodina se přátelila s rumunskou královskou rodinou Karla I. Před válkou byl určen velitelem výstavby opevnění Jeseník – Ostrava. Stavěl se za obranu republiky. Pronesl slavnostní řeč při odhalení pomníku T. G. M. v blízkosti hotelu U pantáty na Horečkách 24. července 1938. Řídil jako komisař evakuaci z obsazeného území Těšínska, ale odešel do výslužby, protože nesouhlasil se složením zbraní a usadil se v Trojanovicích. Za II. sv. války se aktivně zapojil do protifašistického odboje zorganizováním odbojové skupiny. Největší aktivitu vyvíjí v roce 1944 a pokračuje v ní až do konce války. Také spolupracoval s výsadkem WOLFRAM. Vytváří rozsáhlou zpravodajskou síť, spolupracuje s „Radou tří“. V rámci této sítě figurovala Braunova skupina pod krycím názvem „Beta“. Pracovali pro něj lidé nejenom z Frenštátu pod Radhoštěm či Rožnova pod Radhoštěm, ale také úředníci z Válcoven plechu v Lískovci u Frýdku a celého okolí. Po získání důležitých informací (např. pohyby a síla německých vojsk, stav opevňovacích prací, situace v průsmycích apod.) a jejich vyhodnocení byly posílány do štábu I. ukrajinského frontu a tyto informace významně ovlivnily průběh „Ostravské operace“ Rudé armády. Upozorňoval na chyby v obraně, schůdné cesty po okolí. Byl typ samotáře. Tato činnost ale neunikla pozornosti ostravského gestapa a tak byla tato síť za pomocí konfidentů během března roku 1945 rozbita a pozatýkána velká část odbojářů. Generál byl zatčen 22. března 1945. Byl odvezen do Bílé, poté do Ostravy. Při výslechu nic nevyzradil, poté byl převezen do Kounicových kolejí v Brně, kde vážně onemocněl. 9. dubna byl poslán do internačního tábora v Mirošově. Zde si získal velkou autoritu. Všechny nesnáze přežil, ale domů se vrátil s podlomeným zdravím, kde také zemřel. Jeho bojová činnost byla oceněna řadou vysokých vyznamenání. Státní pohřeb se konal 5. listopadu 1945. V současné době je dům gen. Brauna rekreačním střediskem Severomoravských vodovodů a kanalizací a jeho osobnost zde připomíná pamětní bronzová deska.
Brtva Emanuel (*1. 10. 1921, † 24. 7. 1980)
Narozen ve Frenštátě p. R. Absolvoval pět tříd obecné, čtyři třídy měšťanské a dvě třídy obchodní školy. Na Nový rok 1941 odchází ilegálně přes Maďarsko na Střední východ a 9. února 1941 vstupuje do čs. vojska. Působí u 11. čs. pěšího praporu východního u Marsa Matrúh, pak působil v Sýrii. V říjnu byl prapor v Egyptě a pak přesunut do obleženého Tobruku. Zde se československá jednotka vyznamenala v boji proti nepřátelským vojskům, společně s polskými a australskými jednotkami, kterým se přezdívalo "Tobrůcké krysy". Boje o Tobrúk trvaly až do prosince, přičemž čs. pěší prapor zde zůstal do 7. dubna 1942. 21. května byl 11. čs. pěší prapor zrušen a reorganizován na 200. čs. lehký protiletadlový pluk. V něm působil nadále v 501. praporu. Později se přihlásil dobrovolně k letectvu a byl přepraven do Anglie, kde byl 2. ledna 1943 přijat do letecké složky RAF a 8. září 1944 jmenován pilotem v hodnosti seržant létajícím s letadly typu Liberator. Nakonec převelen k 311. bombardovací peruti ve Skotsku, kde létal jako pilot Pobřežní služby. Po válce na základě rehabilitace byl povýšen na majora ve výslužbě. Zemřel v Ostravě. V roce 1991 byl In memoriam povýšen na podplukovníka. Nositel řady vyznamenání: Za chrabrost, Za zásluhy II. st., Africa Star, Pamětní medaile se štítkem „VB“.
Buzek Karel (*1904, † 1998)
Narozen ve Frenštátě p. R. Čestný občan města Frenštát p. R. Ekonom, překladatel, diplomat. Založil Československé národní sdružení v Kanadě roku 1939, byl jedním ze spoluorganizátorů II. odboje a nositelem vyznamenání Řádu Kanady. Pořádal za války sbírky pro čs. vojáky ve světě a posílali i potravinovou pomoc.
Drozd Jiří (*1924, † 1984)
Absolvoval frenštátskou měšťanku, byl žákem A. Strnadla na VŠUP a studoval dějiny umění na FF UK v Praze. Namaloval řadu olejů valašské krajiny. Ilustroval Četynovy knihy Vítězství nad Avary a Živly. V roce 1966 přesídlil do Prahy, ale letní sídlo měl ve Frenštátě, kde realizoval mj. dvě sgrafita ve SPŠE
Felix Jiří (*12. 5. 1856, † 8. 1. 1926)
Narozen v Domažlicích. Ředitel školy, pedagog, historik, vlastivědný spisovatel. Vychodil nižší reálku. Po studiích pokračoval na vyšší škole v Plzni a na učitelském ústavu v Kutné Hoře. Vykonal zkoušku způsobilosti k vyučování z přírodopisu, fyziky a kreslení s geometrií. Působil jako podučitel na obecné škole v Týně nad Vltavou a pak na měšťanské škole v Domažlicích, odkud přešel v roce 1883 do našeho města, který se mu stal druhým domovem. Stal se učitelem na dívčí měšťanské škole, od 22. září 1913 se stal jejím ředitelem. V listopadu 1917 odešel na odpočinek, odstěhoval se do Prahy, ale dlouho tam nevydržel. Vrátil se brzy do Frenštátu, kde také zemřel. Byl vzorným učitelem a vychovatelem svěřených dívek. K přístupu k žákům uplatňoval zásadu názornosti a vlastenectví. Aby zájmům školy co nejvíce prospěl, mnoho četl, navštěvoval odborné kurzy, studoval literaturu a podnikal cesty do ciziny: Německa, Švýcarska, Itálie a Černé Hory. Byl jedním ze zakladatelů Sokola v roce 1890 ve Frenštátě, který byl jeho největší láskou. V prvních letech byl cvičitelem a jednatelem, také dirigentem pěveckého sboru a orchestru, později archivářem, kronikářem, zapisovatelem, náměstkem starosty a starostou. Doplňoval vlastivědnou a národopisnou prací, kterou směřoval k založení frenštátského muzea. Říkalo se mu „valašský Kretz“. Stal se jednatelem Národopisného odboru, nabádal ke sběru národopisného materiálu k výstavě roku 1893, která měla velký úspěch a ohlas. Tuto výstavu navštívilo přes 4 000 návštěvníků, Moravská Ostrava tehdy vypravila zvláštní vlak se 700 lidmi. Čistý výtěžek akce bylo 594 zl., což byl velký úspěch. Poté se zasloužil o sbírku materiálů pro podobnou výstavu v Praze v roce 1895, na kterou bylo posláno 435 exponátů. Vydával vlastivědné články v různých časopisech (Komenský, Slavia, Buditel, Moravská orlice, Radhošť aj.), vydal dvě obsáhlé publikace: „Město Frenštát p. R., Obraz kulturně historický“, „Okres frenštátský“ a různé spisy. Zdůrazňoval potřebu otevření muzea, ale marně. Jak říkal: „Neschází tedy nic nežli pevná vůle místní muzeum zříditi“. Návrh se sice líbil, ale nikdo jej nerealizoval. Ve svém bytě měl mnoho nasbíraného materiálu. Mimo národopisné předměty zachránil bohatý poklad starých tisků a rukopisných knížek. Překládal z polštiny. Držitel Ceny sv. Martina 1993 in memoriam.
Fiala Bohuslav (*29. 1. 1890, † 19. 9. 1964)
Narozen ve Frenštátě p. R. Protože se už v mládí chtěl stát vojákem z povolání, vychodil v letech 1900 až 1907 vyšší reálku v Holešově a potom úspěšně absolvoval vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. Po jejím ukončení nastoupil v srpnu 1910 do rakousko-uherské armády k zeměbraneckému pěšímu pluku 35 v Přemyšlu. Za první světové války se jako nadporučík pěchoty zúčastnil bojů s ruskou armádou v Haliči. V březnu 1915 byl při kapitulaci obklíčené pevnosti Přemyšl zajat a převezen do zajateckého tábora. V srpnu 1918 vstoupil do československých legií v Rusku a byl zařazen k 9. střeleckému pluku. Působil jako instruktor v poddůstojnické škole, náčelník štábu skupiny, později jako výzvědný důstojník pluku a nakonec jako učitel taktiky v důstojnické škole, zúčastnil se také bojů s bolševiky na Volze a na Sibiři. V únoru 1920 se vrátil do Československa, kde byl přidělen k Hlavnímu štábu československé branné moci a povýšen na kapitána pěchoty. V roce 1921 byl povolán do Válečné školy v Praze, kterou ukončil v roce 1922 a zůstal na ní jako pomocný profesor. V hodnosti štábního kapitána generálního štábu byl v červnu 1923 vyslán na vysokou školu válečnou do Paříže. Po návratu zastával místo profesora všeobecné taktiky na Válečné škole v Praze, v dubnu 1928 byl povýšen na podplukovníka generálního štábu. V rámci personálních změn na Hlavním štábu po tzv. Faloutově špionážní aféře se pak v září 1929 stal přednostou operační skupiny 3. oddělení Hlavního štábu. V létě 1930 prošel krátkou službou u pěšího pluku 11 v Písku a v říjnu 1931 byl ustanoven přednostou 3. oddělení Hlavního štábu. Pod jeho vedením se práce operačního oddělení výrazně zkvalitnila. Bohuslav Fiala ho doplnil zkušenými důstojníky z Válečné školy a společně s nimi připravil návrh zásadní reorganizace a modernizace československé armády. V letech 1932 až 1933 velel pěšímu pluku 38 v Berouně, přičemž současně absolvoval s výtečným prospěchem Kurz pro vyšší velitele v Praze. V prosinci 1933 se v rámci personálních změn po nástupu nového náčelníka Hlavního štábu generála Ludvíka Krejčího vrátil na místo přednosty 3. oddělení Hlavního štábu. V červenci 1934 byl povýšen na brigádního generála, v říjnu 1935 jmenován I. zástupcem náčelníka Hlavního štábu a v prosinci 1937 podnáčelníkem Hlavního štábu. Osvědčil se jako výborný a neúnavný organizátor, který připravoval obranné plány na hrozící válku, byl jedním z nejbližších spolupracovníků náčelníka Hlavního štábu generála Ludvíka Krejčího. V rámci své funkce se stýkal se zástupci armád Malé dohody, Sovětského svazu a Francie.
Po vyhlášení mobilizace v září 1938 se stal náčelníkem štábu Hlavního velitelství mobilizované armády. Po demobilizaci se vrátil na místo podnáčelníka Hlavního štábu, od 1. března 1939 zastupoval náčelníka Hlavního štábu, který musel na nátlak Německa opustit svoji funkci. V březnu 1939 dvakrát upozornil vládu na hrozící německou okupaci, 15. března 1939 ráno pak nařídil zničení všech důležitých spisů Hlavního štábu. Po obsazení českých zemí dostal úkol zajišťovat styk s okupační mocí ve vojenských záležitostech. Zapojil se do vojenského odboje, již v prosinci 1939 byl však v souvislosti se skupinou tzv. tiskových důvěrníků německými bezpečnostními orgány zatčen. V listopadu 1941 byl souzen lidovým soudem v Berlíně. Delší dobu byl vězněn, nakonec v březnu 1942 pro nedostatek důkazů propuštěn. Postupně prošel několika nacistickými věznicemi: Pankrác, Drážďany, Zwickau, Plauen a Gollnow. Po rekonvalescenci pokračoval v odboji a v květnu 1945 se aktivně zapojil do Pražského povstání. Po osvobození Bohuslav Fiala působil krátce jako první podnáčelník Hlavního štábu nové československé branné moci, jeho povýšení bylo ale zamítnuto a v říjnu 1945 byl odeslán na dovolenou. Do výslužby ho přeložili v červnu 1946, kdy byl předčasně penzionován a žil v Praze. Bez ohledu na jeho nepříznivý zdravotní stav byl v roce 1953 zbaven téměř celého důchodu, takže musel nastoupit do zaměstnání. Pracoval v továrně na výtahy, nejprve jako účetní, později jako noční vrátný. Zemřel po těžké nemoci 16. září 1964 v Praze a je pochován na Olšanských hřbitovech. Jeho mimořádný podíl na výstavbě i vojenském myšlení československé armády ve 30. letech zůstává stále nedoceněn a jeho jméno je prakticky neznámé.
Fialka Hynek (*26. 7. 1826, † 3. 4. 1904)
Narozen ve Frenštátě p. R. Vlastivědný pracovník. Tkadlec a vlastenec. Jeden ze tří křísitelů (s Valentinem Kostelníkem a Josefem Kalusem) národního probuzení ve Frenštátě. Iniciátor založení měšťanské záložny a vybudování kaple Cyrila a Metoděje na Radhošti (1885), spoluzakladatel Občanské záložny a pojišťovny Radhošť (1869), Sokola (1890), hudební školy (1884) a mateřské školy (1893). Od roku 1860 městský radní. V zápisníku „Všelicos na památku“ zapsal aforismy, epigramy a vzpomínky.
Genzer Mojmír (*19. 8. 1923, † ….)
Narozen v Tiché. Po základní škole pracoval u firmy Baťa ve Zlíně. V roce 1942 byl totálně nasazen na stavbu ponorkových bunkrů v Trondheimu v Norsku. V roce 1943 uprchl a ze Švédska byl letecky přepraven do Anglie (1944). Přihlásil se do čs. zahraniční armády, poté přeřazen k letectvu a odvelen k 311. bombardovací peruti RAF v Tain ve Skotsku, kde sloužil jako svobodník u pozemního personálu. Do vlasti se vrátil 1. 9. 1945 v hodnosti četaře. Po válce bydlel ve Frenštátě p. R. V roce 1995 byl povýšen na nadporučíka ve výslužbě. Vyznamenání: War Medal, Pamětní medaile se štítkem „VB“.
Havlena Alfréd (*8. 2. 1913, † 3. 9. 1944)
Narozen v Místku. Učitel, podporučík v záloze, sokolský pracovník. Původním jménem Hablena. Do Frenštátu se rodiče přestěhovali v roce 1915. Vystudoval učitelství. Prvním působištěm byla škola v Rakové na Slovensku. Presenční službu vykonal ve Valašském Meziříčí v letech 1934 – 1936. Od 1. ledna 1939 dostal místo učitele v Kunčicích pod Ondřejníkem, pak od března 1940 zatímním učitelem na pěti třídní dívčí obecné škole ve Frenštátě p. R. Bydlel u své sestry Marynčákové, kde později vybudoval sklad zbraní (jednalo se o několik loveckých pušek s náboji), který později zazdili. Účastník frenštátské skupiny odbojového hnutí Obrana národa, v níž zastával funkci okresního instruktora a zbrojního důstojníka. Zatčen gestapem 19. října 1940 s většinou spolupracovníků. Dne 24. září 1942 odsouzen s nejbližšími spolupracovníky před vratislavským lidovým soudem k 10 letům káznice. Díky těžkému utrpení a mučení umírá v káznici v Brzegu dne 3. září 1944. Po válce povýšen na poručíka v záloze a byl mu udělen Čsl. válečný kříž 1939 in memoriam. Také byl in memoriam jmenován ředitelem chlapecké školy. Jeho otec dal vybudovat studánku na Horečkách, kde byl vybudován pomník Josefu Kalusovi a kde pak umístil kámen s textem Kalusovy básně.
Horečka František (*25. 3. 1894, †24. 2. 1976)
Narozen ve Frenštátě p. R. Prozaik, básník, publicista a dramatik. Studoval učitelský ústav v Příboře, v roce 1915 nastoupil jako učitel v Kunčicích p. O., poté v Tiché a od roku 1924 v rodném městě. Do literatury vstoupil básnickou sbírkou Drsný živel (1915). Zasloužil se o rozvoj frenštátského školství. Z jeho podnětu bylo založeno městské gymnázium. Za okupace byl perzekvován, musel sloužit za trest na škole v Šenově v Slezsku. Po válce se vrátil na měšťanskou školu a učil zde až do odchodu na odpočinek. Řadu let se aktivně zúčastnil kulturního života města a literárního dění celého Valašska. Jeho dílo je velmi rozsáhlé, když do literatury vstoupil básnickou sbírkou Drsný živel (1915), jež zahrnuje básnické sbírky (Drsný živel, Radhošť, Den a noc, aj.), knihy pohádek (Pohádky pro velké děti, Kouzla noci svatojánské, Když rozkvétá kapraď), knihy povídek (My z hor, Žena knězova), romány (Uloupená věčnost, Daň z lásky, Ševci aj.), dramata i různé studie (Břetislav Bartoš, Ohnivý květ aj.), hry (Sebevrah, Ondráš z Janovic, Blesky nad Gruněm). Věnoval se nářečím (Jak se mluví pod Radhoštěm, Nářečí na Frenštátsku, Frenštátský národopis a přírodopis), psal do časopisů (Naše Valašsko, Nový směr, Naše řeč aj.), turistický sborník (Kniha o památném Radhošti). Byl členem skupiny Koliba, namaloval řadu akvarelů. Vydával vlastní kulturní měsíčník Moravský východ. Zemřel v Novém Jičíně.
Janda Josef (*8. 3. 1811, † 30. 5. 1876)
Narozen ve Frenštátě. Josef Janda byl lékař, kronikář, kulturní pracovník, předsedou „Střeleckého spolku“ a pečoval o povznesení města. Studoval na medicínsko-chirurgické fakultě v Olomouci, na které získal v roce 1837 lékařský diplom. Velmi činně zasahoval do veřejného života. 1. 1. 1865 založil „Pamětní knihu města Frenštátu“, kterou vedl a zapisoval do ní události až do roku 1875. Jeho paměti obsahují stručné dějiny Moravy, hukvaldského panství a samotnou kroniku města zvanou též Jandova kronika, z které čerpal i Jiří Felix. Postaral se vybudování místní nemocnice. V Jandově stromořadí je umístěn jeho pomník.
Janda Zdeněk (*15. 1. 1912, † 12. 1. 1943)
Narozen ve Frenštátě. Jeho otec byl kolářský mistr. Otec mu padl v roce 1916 na východní frontě. Navštěvoval obecnou a měšťanskou školu. Vyučil se strojnímu zámečnictví. Jako vojín sloužil u telegrafistů v Novém Městě nad Váhom a v Trnavě na Slovensku. Po návratu z vojny pracoval jako šofér u továrníka Petra Polacha. V roce 1937 byl přijat ke státní policii a studoval na policejní škole v Brně. Jako agent byl přidělen později do Fulneka. Po vyhlášení mobilizace nastoupil a byl přidělen k policii v Moravské Ostravě. Do zahraničí odešel 23. 6. 1939, když čerpal řádnou dovolenou, přes Polsko do Francie, kde krátce působil v cizinecké legii a 26. 9. 1939 vstupuje do čs. vojska ve Francii. Zde se zúčastnil v řadách československé zahraniční armády ústupových bojů a po pádu Francie byl transportován do Anglie, kde působil ve smíšené brigádě jako radiotelegrafista. V září 1940 se dobrovolně přihlásil k letectvu a byl přidělen k 311. čs. bombardovací peruti ve svazku RAF jako radiotelegrafista a palubní střelec v anglické hodnosti Sgt. (seržant). V lednu 1941 byl povýšen na rotmistra. Vykonal tři nálety na Německo a 42 operačních letů nad Atlantikem proti ponorkám v rámci Pobřežní služby. Nevrátil se z operačního letu nad Biskajským zálivem. Veškeré pátrání po dvoumotorovém Wellingtonu KX-2 DV 799 bylo bezvýsledné. Byl i celou posádkou prohlášen za mrtvého. Je uveden v památníku v Runnymede spolu s dalšími 20 455 letci včetně 150 našich letců, kteří padli v řadách spojenců za II. světové války. Nositel řady vyznamenání: Válečný kříž 1939, Za zásluhy I. st., Atlantic Star, Air Classp a pamětní medailí se štítkem „F“ a „VB“. Celkem v Anglii zahynulo 511 československých letců.
Ježíšek Štěpán (*1850, † 1904)
Narozen ve Frenštátě p. R. Lékárník. S Edvardem Parmou byl zakladatelem Pohorské jednoty Radhošť (1884). Jako její jednatel propagoval heslo Österreichischer Tourist klubu „Mit Herz und fürs Alpenland", které upravil na "Srdce i hnáty za naše Karpaty". Po odstěhování do Moskvy za svými bratry byl jmenován čestným členem jednoty. Zemřel v Rusku.
Kahan Felix (*3. 3. 1905, † 5. 6. 1971)
Narozen ve Frenštátě p. R. V roce 1941 odjel do Rumunska a pokračoval do Palestiny, kde byl internován v táboře Akkře. Po tamní mobilizaci čs. občanů nastoupil 23. 6. do čs. armády, kde prodělal základní výcvik. Účastnil se obranných bojů v Tobruku. V roce 1943 byl přesunut do Anglie, kde sloužil v Československé samostatné obrněné brigádě. Po skončení války byl demobilizován v hodnosti rotného. Vyznamenání: Pamětní medaile se štítkem „VB“. Zemřel ve Frenštátě p. R.
Kajdoš Vladimír (*21. 2. 1893, † 8. 6. 1970)
Narozen v Němčicích na Hané. Absolvoval obecnou školu v rodných Němčicích a Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, kde maturoval roku 1912. Pak začal studovat klasickou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Kvůli vypuknutí světové války ale studia nedokončil, protože byl povolán do rakouské armády a odeslán do školy na záložní důstojníky zeměbranecké pěchoty v Brně. Od září 1915 velel zeměbranecké pěší četě na východní frontě. Po dvou týdnech v boji byl zajat Rusy. Do července 1916 byl internován v ruském zajateckém táboře. Pak dobrovolně nastoupil do srbských jednotek, které se formovaly v Rusku. V jejich rámci velel střelecké četě a podílel se na bojích v Dobrudži. Od ledna 1917 byl příslušníkem Československých legií. Zastával v nich post velitele střelecké čety a od dubna 1917 působil coby emisar pro rekrutování dobrovolníků do legií ze zajateckých táborů. V říjnu 1918 se stal velitelem střelecké roty 2. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad.
Podílel se na ústupových bojích legií s bolševiky v Rusku. Od září 1918 velel samostatnému oddílu v podhůří Uralu a následně velel střelecké rotě. Do Československa se vrátil v červnu 1920. Téhož roku nastoupil do Kurzu na výchovu důstojníků generálního štábu v Praze a vystudoval Válečnou školu v Praze. Od září 1923 byl důstojníkem generálního štábu Československé armády. V říjnu 1923 byl ustanoven přednostou oddělení štábu, roku 1924 náčelníkem štábu 9. divize Trnava. V září 1928 nastoupil na Hlavní štáb branné moci v Praze na postu přednosty skupiny. V červnu 1930 byl krátce velitelem polního praporu 28. pěšího pluku v Praze. V září 1930 znovu nastoupil na Hlavní štáb branné moci, kde v září 1931 povýšil na přednostu organizačního oddělení. V prosinci 1933 se stal velitelem 40. pěšího pluku Valašské Meziříčí. Od ledna 1935 studoval v Kurzu pro vyšší velitele v Praze. V září 1935 se stal druhým zástupcem náčelníka Hlavního štábu branné moci. Během událostí v září 1938 zastával post náčelníka Hlavního štábu československé branné moci a řídil všechny jednotky zápolní armády.
K roku 1938 se uvádí jako brigádní generál. Tehdy se krátce zapojil do aktivní politiky. Od 4. října 1938 zastával funkci ministra železnic a pověřeného ministra pošt a telegrafů v druhé vládě Jana Syrového. Na postu setrval do 1. prosince 1938. Ve funkci ministra řešil urgentní stabilizaci komunikační sítě narušené mnichovským záborem a využíval pro tyto účely vojenské jednotky. Od prosince 1938 byl opět druhým zástupcem náčelníka Hlavního štábu branné moci. Po zániku Československa byl v březnu 1939 pověřen řízením likvidace velicích struktur bývalé Československé armády. Od léta roku 1939 se podílel na výstavbě protektorátního Vládního vojska a v této fázi udržoval kontakty s odbojem. V prosinci 1939 odešel do penze, síť napojení na odboj se udržoval i nadále. Zároveň se vrátil k nedokončenému studiu filologie a spolu s Vladimírem Šrámkem pracoval na moderním překladu Starého zákona do češtiny. V květnu 1945 se účastnil Květnového povstání českého lidu a vrátil se do armády. Od dubna 1946 v ní zastával pozici předsedy Odvolacího kárného výboru v Praze. V červenci 1947 byl penzionován. Odstěhoval se do Frenštátu pod Radhoštěm, věnoval se regionální historii, jako pracovník okresního archivu provedl uspořádání archivních fondů a zpracoval jejich průvodce. Podílel se také na založení městského muzea, pro které založil a uspořádal herbář místní flóry. Zemřel ve Frenštátě p. R.
Kalandra Záviš (*10. 11. 1902, † 27. 6. 1950)
Narozen ve Frenštátě p. R. Byl český divadelní a literární kritik, historik a novinář, představitel trockismu, který vystupoval pod pseudonymy J. Pokorný, J. Albert, J. Bitnar, J. Krejčí aj. Narodil se jako syn českého lékaře a sociologa Břetislava Kalandry, spolupracovníka Tomáše Garriguea Masaryka. Vystudoval filosofii a klasickou filologii v Praze (1922–1927). V letech 1928 a1930 pokračoval ve studiích v Berlíně. V roce 1923 vstoupil do KSČ, vedl Komunistickou studentskou frakci (Kostufru) a následně patřil k předním redaktorům komunistického tisku (Rudé právo, Rudý večerník, Tvorba, Haló noviny). Ve třicátých letech hlasitě kritizoval Moskevské procesy, za což byl v roce 1936 vyloučen ze strany. V letech 1936 - 1939 působil v tisku orientovaném na umírněné komunisty a sociální demokraty a zabýval se kritikou a rozbory monstrprocesů v Sovětském svazu. V listopadu 1939 byl zatčen gestapem a až do roku 1945 vězněn v nacistických vězeních a koncentračních táborech. V letech 1945–1949 se věnoval historické práci a spolupracoval s tiskem orientovaným na sociální demokraty a národní socialisty. V roce 1947 ve své knize České pohanství zpochybnil existenci svatého Václava jakožto skutečné historické postavy. Namísto toho jej označil za součást pohanského panteonu Čechů teprve dodatečně využitého křesťanstvím. Tento názor nebyl historiky přijat. V téže práci odmítl datování Kristiánovy legendy do 10. století a připojil se ke kritikům pokládajícím ji za pozdní kompilaci ze 14. století. V listopadu 1949 byl zatčen a v červnu 1950 byl ve vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou a spol. jakožto hlava smyšlené trockistické skupiny odsouzen k smrti a popraven v Praze, což vyvolalo protesty po celém světě. Paradoxem při tom bylo, že se jednalo o jediného marxisticky vzdělaného teoretika mezi historiky. Rozsudek byl v roce 1968 zrušen, v roce 1990 pak byl plně rehabilitován. Prezident Václav Havel mu v roce 1991 udělil in memoriam řád T. G. Masaryka I. třídy. 17. listopadu, v den kdy si Česká republika připomíná výročí Sametové revoluce, mu byla v rodném Frenštátě odhalena pamětní deska.
Kálal Karel (*9. 1. 1860, †4. 8. 1930)
Narozen v Rakově. Učitel, spisovatel. Navštěvoval nižší reálku v Písku a poté učitelský ústav v Soběslavi, kde vykonal roku 1880 zkoušku učitelské dovednosti. Působil jako učitel v Trojovicích a ve Staré Bělé. V letech 1885 – 1904 působil jako odborný učitel chlapecké měšťanské školy v našem městě. Vyučoval češtině, zeměpisu, dějepisu a tělocviku. Velmi se vzpomínalo na dějepisné a zeměpisné hodiny, které byly pro žáky nezapomenutelné. Velkou láskou pro něj byli Slováci. Každý rok jezdil na Slovensko a navazoval se slovenskými vlastenci přátelství. Sbíral staré lidové písně pro Národopisnou výstavu. Byl také spisovatelem. Jeho články zveřejnilo několik desítek českých i slovenských časopisů. Byl velmi pokrokový, kterou uplatňoval po celý svůj život. Byl také udán pro své názory, ale před soudem se plně obhájil. V roce 1904 odešel do Velkého Meziříčí a poté do Písku, kde byl ředitelem dívčí školy. Na sklonku války přednesl v českých zemích 128 přednášek, aby se osvobodil český i slovenský národ. Působil jako ředitel obchodní akademie v Banské Bystrici jako osvětový pracovník. Na sklonku života se přestěhoval do Prahy, kde také zemřel.
Kalus Jan (*1688, † 2. 12. 1750)
Narozen ve Frenštátě. Byl mistrem cechu tkalcovského a frenštátským rychtářem. „Léta Páně 1726 začata kniha Josefa Kalusa, udělána pro všelijaké věci“ je název kroniky, ve které zachytil události ve Frenštátě od roku 1580 do roku 1750, ale také události z širšího okolí. Např. vpád Turků do Vsetína v roce 1663. V kronice pak pokračoval jeho syn Jan, pak vnuk Jakub (1774-1832) a do roku 1867 nepodepsaný příslušník rodiny. Také jsou připojeny záznamy tužkou z let 1866 - 1867. Knižní podobu dal kronice B. Četyna a vydal ji pod názvem „Paměti Jana Kalusa z Frenštátu pod Radhoštěm“. Knihu doplňují Rodinné zápisy rodiny Kalusů z let 1685-1814.
Kalus Josef (*16. 2. 1855, † 12. 12. 1934)
Narozen ve Frenštátě p. R. Básník a spisovatel, významná osobnost valašské literatury a čestný občan města. Narodil se jako 14. dítě tkalce Filipa Kaluse. Vyučil se tkalcem a po dvou letech byl již tovaryšem. Práci u stavu si zpestřoval čtením i vymýšlením veršů. Podle tehdejšího zvyku se vypravil v roce 1873 na vandr do Šternberku. Tkalcem byl do roku 1880. Doplnil si své vzdělání na měšťanské škole ve Frenštátě a pak se stal studentem učitelského ústavu v Příboře. Uveřejnil svou první sbírku veršů „Písně“ (1882). Působil jako učitel ve Staré Bělé (1885 do 1889), druhé a poslední působiště bylo na Čeladné, kde se stal řídícím učitelem (1908-1925). Na odpočinek odešel do rodného města, kde se věnoval literárním zájmům. Navázal literární styky s celou řadou literárních časopisů Osvětou, Vesnou, Zorou aj. Vydal několik básnických sbírek, např. Z Valašska, Oblaka, Přímořské dojmy a elegie, Kopretiny (pro děti, vyzdobenou Alšovými kresbami), O Janíčkovi, Valašský král, dále Valašsko v písních, národopisný charakter mají Valašská svatba, Valašské romance a jiné. Vydal i vzpomínkové knížky Jak život šel a Vzpomínky, kde shrnul dojmy z mládí studií, jež zachytily dokumentárně život ve Frenštátě a Příboře ve druhé polovině minulého století. Oslovoval rodné Valašsko a krásu beskydské přírody idylickým, zjasněným a idealizovaným pohledem. Udržoval přátelské a písemné styky s celou řadou významných literátů i výtvarníků.
Klein Ladislav (*2. 5. 1902, † 1963)
Narozen ve Frenštátě p. R. Po krátkém působení v cizinecké legii v Alžírsku vstoupil do čs. armády ve Francii v Agde dne 26. 9. 1939. Zúčastnil se ústupových bojů ve Francii a pak byl transportován do Anglie, kde sloužil v Československé samostatné obrněné brigádě. Dne 30. 7. 1943 byl ze zdravotních důvodů propuštěn do civilu v hodnosti rotného. Na přelomu srpna a září 1944 byla Československá samostatná obrněná brigáda přesunuta k francouzskému přístavu Dunkerque, který byl, ač obklíčen, v moci německých vojsk. Počátkem října vystřídali čs. vojáci britskou brigádu a začalo tak obléhání silně opevněného přístavu. Jejich úkolem bylo znemožnit Němcům akce vedené proti týlu postupující 21. skupiny armád, zabránit posilování a zásobování obklíčené posádky a donutit nepřítele ke kapitulaci. Ještě předtím, 23. dubna 1945 vyrazil od Dunkerqu vyčleněný symbolický oddíl o síle 140 mužů pod vedením majora Sítka, který se připojil k americké 3. armádě a 1. května překročil u Chebu předválečné státní hranice. Po skončení bojů se vrátil domů, ale pak emigroval do Anglie, kde úspěšně podnikal a také zemřel. Byl vyznamenán: Čs. medailí za chrabrost a pamětní medailí se štítkem „F“ a „VB“.
Knebl Jan (*31. 12. 1866, † 22. 11. 1962)
Narozen v Trojanovicích. Sochař a malíř. Absolvoval Odbornou školu pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí. Po studiích a působení na několika dalších školách ve Vídni, Znojmě a Budapešti se usadil ve Frenštátě p. R. Začal sochařskými pracemi s krajovými náměty jako Dřevorubec, Pytlák, Valach, Zaříkávač, Ondráš, Zlodějka, Bača, Pán Lysé hory aj., v kterých chtěl vystihnout duši zdejšího lidu. Z malířské tvorby lze uvést díla Den, Noc, Orání, Vláčení, Posvícení, Zbojníci, Svážení dřeva atd. Několik děl vytvořil ve Frenštátě p. R. V kostele sv. Martina umístěný Valašský betlém, u horního kostela Křížovou cestu, ve vestibulu radnice figurální kompozici Spořivost. Jeho díla jsou uložena a vystavena v místním muzeu. Tvořil plastiky (valašské motivy), busty (Josef Kalus), plakety a betlémy (také Valašký betlém v Montgomery). Uspořádal řadu výstav.
Kromě mnoha komorních plastik jsou známa jeho veřejná díla: Spořivost ve Frenštátě, Pieta v Bilovicích, Věrnost v Trojanovicích, Vděčnost v Janovicích a náhrobní pomník J. Kaluse a pomník Dr. J. Jandy ve Frenštátě. Obsáhlé je jeho dílo malířské a grafické.
Knězková-Parmová Marie (*4. 9. 1889, † 30. 4. 1976)
Narozena ve Frenštátě p. R. Studovala soukromě u Ferdinanda Enggelmullera a Břetislava Bartoše ve Frenštátě, potom studovala ČVUT a AVU (Loukota, Obrovský, Krattner). Inspiraci hledala především za dvouletého pobytu v letech 1925 - 1926 ve Francii, kde byla žačkou Františka Kupky. Vracela se však do Frenštátu a malovala zde portréty, figurální kompozice, zátiší a beskydskou krajinu) krojové studie z Trojanovic, Valaši, studie ženského kroje). Mezi jejími žáky byl i Antonín Strnadel. Ilustrovala Vzpomínky Josefa Kaluse. Mezi její nejznámější obrazy patří Stryk Polášek, Valaši při koledě, Revírník Barvínek, Tichavský kostel v zimě, Frenštát od Horeček, Zima na Drahách, Vlastní portrét, Franta Papež. Zemřela v Odrách.
Kostelník Valentin (*15. 11. 1815, † 11. 11. 1891)
Narozen ve Frenštátě p. R. Byl osvícený vlastenec a politik, zakladatel a předseda (1861) Občanské besedy ve Frenštátě p. R., říšský a zemský poslanec za města Frenštát, Příbor a Fulnek, starosta města v letech 1863 – 1869 se zavedením češtiny jako úředního jazyka, jeden ze zakladatelů textilního průmyslu na Frenštátsku. Studoval v Kroměříži na nižším gymnáziu, po otcově smrti toto studium nedokončil a vyučil se tkalcovství u mistra F. Fialky. Pak si našel práci jako koncipient v advokátní kanceláři Dr. Fichtnera v Prostějově. Později si zřídil jako faktor obchod s bavlnou a tkalcovskými výrobky a projezdil celou Evropu. Poznatky z cest využil později v politické činnosti. Udržoval styky s předními moravskými politickými a kulturními pracovníky (A. Pražák, Dr. Skopalík, aj.). Jeho hosty ve Frenštátě byli např. F. Palacký (1873), Dr. F. L. Rieger (1879), Dr. Albert Pražák aj. Ke svým sedmdesátinám byl jmenován čestným občanem města.
Křenek Robert (*6. 6. 1851, † 5. 6. 1928)
Narozen ve Frenštátě p. R. Továrník, hasič. Absolvoval reálku v Kutné Hoře, po třetí třídě se vrátil do Frenštátu a vzdělával se v tkalcovství. Založil karbonářský spolek Omladina spolu s J. Polachem, A. Jandou, lesníkem Ar. Fialkou, L. Ježíškem, přísahu provedli na Radhošti. Měli sklon k protivládním demonstracím. Z Omladiny se vyvinul spolek Táborité. 38let byl starostou 33. hasičské župy ve Frenštátě, která byla po něm pojmenována. Jeho pohřbu se zúčastnilo velmi mnoho obyvatel a přes 500 hasičů ve slavnostních uniformách.
Lochman Jan (*10. 5. 1885, † 24. 4. 1960)
Narozen v Mladé Boleslavi. Fotograf. V mládí vypomáhá bratrovi v jeho fotoateliéru po jeho onemocnění v Turnově. Tak se z nadějného studenta strojnické průmyslovky postupně stával fotograf. Po vyučení se vydal na zkušenou. Procestoval nejlepší fotoateliéry v Praze, Vídni, Budapešti i Polsku. Před I. sv. válkou se usadil ve Frenštátě. Navázal přátelství s B. Bartošem, grafikem F. Dušou či spisovatelem F. Horečkou. Jeho působiště bylo v Horní ulici čp. 717 u Příkopy. Později přibyly pobočky ve Frýdlantě nad Ostravicí a ve Valašském Meziříčí. Byl dlouholetým jednatelem Společenstva fotografů. Po roce 1948 přišel o všechno, jeho ateliér byl zestátněn. Jeho obrovský archiv se téměř nezachoval, ale část jeho archivu má místní muzeum, v němž je mnoho fotografických unikátů. Byl štědrý podporovatel místního muzea.
Mikulec Stanislav (*12. 11. 1917, † 19. 11. 1944)
Narozen ve Frenštátě p. R. V roce 1939 odešel přes Polsko, kde bojoval v čs. legionu, do SSSR. Působil od 8. 2. 1942 v Buzuluku. Bojoval u Sokolova jako příslušník 1. praporu, kde byl také raněn 8. 3. 1943. Stal se nezvěstným (pravděpodobně padl) v bojích u Vrocanky v Dukelské operaci, kde sloužil v řadách 5. pěšího pluku 3. čs. samostatné brigády.
Obšívač Václav (*1908, † 1974)
Žil ve Frenštátě, přispíval do regionálních časopisů a ve svém vydavatelství Ve stínu Radhoště vydal svou práci Radhošť a Pustevně, povídku Na čtyřech slupech, loutkovou hru Kašpárek práškem a text Scéna Mikulášská, pohlednici Opravená svatyně slovanská na Radhošti a linoryty Josefa Štefka Z pod hor. V letech 1931 – 1934 vydával svazečky poznámek, glos a statí pod názvem Frenštátské noviny.
JUDr. Parma Edvard (*20. 7. 1853, † 25. 11. 1921)
Narozen ve Frenštátě p. R. Starosta, advokát, spisovatel, společenský pracovník. Navštěvoval piaristické gymnázium v Příboře, pak české gymnázium v Olomouci. Univerzitní studia vykonal ve Vídni, kde si odbyl i soudní advokátní praxi. Od roku 1885 působil jako první advokát ve svém rodném městě. Snažil se co nejvíce prospět našemu městu. Především se zasloužil o povznesení turistiky. Byl spoluzakladatelem a předsedou Pohorské jednoty Radhošť, k jejímuž výročí vydal spis Třicet let práce Pohorské jednoty Radhošť. I díky tomu byl zvolen roku 1884 předsedou PJR a byl jím až do své smrti. V rámci PJR se zasloužil o vybudování útulen a chat v okolních horách (Horečky, Pustevny). V letech 1891 – 1896 byl starostou našeho města. Jeho zásluhou byla otevřena i mateřská škola. Po rezignaci na místo starosty byl zvolen poslancem Moravského zemského sněmu za města Příbor, Fulnek, Frenštát, což bylo v letech 1896-1921. V roce 1902 byl zvolen podruhé. Byl literárně činný. Vydal množství článků i dvě publikace: “Nové cesty“ a „30 let Pohorské Jednoty Radhošť“. Často byl jmenován slavnostním řečníkem na společenských akcích.
Parma Robert (*29. 8. 1857, † 21. 2. 1934)
Narozen ve Frenštátě p. R. Básník, spisovatel, překladatel. Studoval na gymnáziu v Příboře a poté v Brně a poslední třídy na gymnáziu v Olomouci. Vysokoškolská studia oboru antické filologie konal na univerzitách v Praze, Záhřebu, Vídni a Štýrském Hradci. V roce 1886 byl ustanoven profesorem latiny a řečtiny na gymnáziu v Opavě a působil tam až do roku 1927. Osvojil si značné jazykové znalosti. Přispíval do sborníků svými překlady (např. Královna nebeská). Velmi se zajímal o místní jména, jejichž soupisy uveřejnil ve Věstníku Matice opavské. Shromáždil ke studiu přes 80 000 příjmení, které ale vědecky nezpracoval.
Parmová – Knězková Marie (* 1889, † 1976)
Pocházela z Frenštátu p. R. Malířka. Studovala u profesora F. Engelmüllera v Praze na pražské technice a současně u F. Hladíka. Poté od roku 1920 na pražské akademii u profesora J. Loukoty, J. Obrovského a K. W. Krattnera. Za dvouletého studijního pobytu v Paříži byla žačkou profesora Františka Kupky a Academie de la Grande Chaumire. Mnoho obrazů, olejů i akvarelů, si přivezla i z pobytu u moře v Normandii. Po absolutoriu na AVU se usadila v rodném městě a malovala tu portréty, figurální kompozice, krojové studie, zátiší i beskydskou krajinu. Často vystavovala a mnoho svých prací věnovala frenštátskému muzeu (např. Krojová studie z Trojanovic, Valaši, Dáma v klobouku, Studie ženského kroje i svůj portrét od Břetislava Bartoše, u něhož ve Frenštátě zdokonalovala svůj talent ještě před akademií). Cyklus perokreseb z třicátých let, nazvaný Z Frenštátska, vyšel na pohlednicích. Podle živého modelu se u ní učil malovat Antonín Strnadel.
Polanský Robert (*5. 5. 1877, † 20. 8. 1953)
Narozen ve Frenštátě p. R. Archivář a kronikář města. Původně vyučen pekařem, později pracoval ve službách okresního soudu. Věnoval se shromažďování materiálu a dokumentace. Jako městský archivář zachránil mnoho spisového materiálu a vlastivědných dokumentů, jež uložil do archívu. Psal městskou kroniku, kterou zpracoval od vzniku města cca 1299 do roku 1953, která zůstala ve strojopise stejně jako Monografie města. Hrál na řadu nástrojů a učil hře na kytaru. Ve strojopise zůstala jeho Monografie města Frenštátu a kronika města Frenštátu, tiskem vydal Zpěvy k národním tancům.
Polášek Albín (*14. 2. 1879, † 1965)
Narozen ve Frenštátě p. R. jako sedmý syn svých rodičů. V dětství pracoval na rodinném statku a v hostinci. Už tehdy se projevovaly jeho umělecké sklony. Na pastvě vyřezával dřevěné figurky, modeloval postavičky z hlíny a výborně kreslil. Ve škole však nepatřil – s výjimkou kreslení, zpěvu, krasopisu a tělocviku – mezi nejpilnější žáky. Ačkoliv se ve Vídni vyučil řezbářem a studoval v Římě, doma se pro něj práce nenašla, proto ve 22 letech odjel se svým bratrem Robertem do Ameriky. Zde začal pracovat jako řezbář. Byl přijat na Pensylvánskou akademii krásných umění ve Filadelfii, obor sochařství. Posléze se stal profesorem na prestižní Akademii umění v Chicagu, kde takřka třicet let vyučoval své studenty. Na své rodiště však nezapomněl a do Frenštátu jezdíval na dovolenou. Byl tak spřízněn se svým rodným krajem, že v roce 1930 v USA vytvořil sochu boha Radegasta a poslal jí do svého rodného kraje. V roce 1950 se přestěhoval do města Winter Park na Floridě. Mnoho štěstí mu však nový domov nepřinesl, neboť byl záhy postižen mozkovou mrtvicí a zbytek života strávil na vozíku. Přesto se nevzdal tvůrčí práce a v 82 letech se po smrti své první manželky znovu oženil. Během svého působení v USA vytvořil celou řadu sochařských artefaktů – od medailí, přes sochy, až po monumentální sousoší, pomníky a náhrobky. V Československu je autorem sousoší Cyrila a Metoděje a sochy Radegasta na Radhošti, pro Frenštát vytvořil sousoší Zápas dobra se zlem a sochu Ondráš, byl také autorem první československé medaile (Svoboda). Jeho největší dílo v Československu, socha presidenta Wilsona v Praze, bylo za okupace zničeno.
Raška Emil (*23. 12. 1916, † 10. 6. 1944)
Narozen ve Frenštátě p. R. Hrdina domácího odboje. Syn obuvníka. Vyučil se soustružníkem v Kopřivnici, kde pracoval i po vyučení. Nejraději hrál kopanou. Před odvedením na presenční službu pracoval nějakou dobu na stavbě kasáren. Vojenskou službu vykonal v Přáslavicích. V době mobilizace jeho jednotka působila Aši. Sloužilo tam několik frenštátčanů (Perniška, Šmehlík, Janda). Po Mnichově byl s jednotkou na Slovensku, kde jej u Rožňavy zajali maďarští vojáci. V zajetí byl několik týdnů, kde jej i mučili. Po návratu se dobrovolně přihlásil na práci do Říše, kam odjel s kamarádem Čestmírem Pargačem. Až později zjistil, že to bude otrocká práce. Pracoval jako elektromontér v Braunschweigu. I po uplynutí závazku na šest měsíců jej nepustili domů. Krátce po příchodu se přihlásil do odbojové organizace, která vyvíjela převážně sabotážní akce. Častým Raškovým úkolem bylo přerušování telefonního a telegrafního spojení. Při jedné akci byl těžce zraněn. Emilovou snoubenka byla Ludmila Sluková z Tiché, která byla také nasazena v Německu na práci. Kvůli plánované svatbě dostal po dvou letech dovolenou, ale nemohli se dočkat a tak utekli na černo 21. listopadu z Berlína. Do Německa se již nechtěl vrátit. Mezitím pracoval v Moravské Ostravě a i na dráze ve Frenštátě p. R. Svatba se konala 21. listopadu 1942, ale krátce po svatbě a několika důrazných výzvách a vyhrožováním gestapem se vrátil do Německa. Po návratu pokračoval v odbojové činnosti a nakonec jej 26. července 1943 zatkla policie. 19. listopadu byl odsouzen v Berlíně k trestu smrti a poprava se měla konat 10. prosince. Nakonec poprava stětím proběhla 10. července 1944.
Raška Jiří (*4. 2. 1941, † 20. 1. 2012)
Narozen ve Frenštátě p. R. Jako mladý skokan se dostal do legendární party kolem trenéra Zdeňka Remsy, jíž se říkalo Remsa Boys. Když hrozilo, že Raškovu kariéru zbrzdí vojenská služba na Šumavě, Remsa si ho nechal převelet do vojenského klubu Dukla Liberec. V roce 1964 odjel na ZOH do Innsbrucku, ale plnil pouze roli náhradníka. Jeho velká olympiáda přišla až za čtyři roky. Díky čtvrtému místu na MS 1966 a druhé příčce na Intersport turné o rok později odjížděl na ZOH 1968 v Grenoblu jako jeden z favoritů. Raška skočil 79 metrů a po prvním kole vedl. Druhý skok byl kratší, ale v celkovém součtu stačil na uhájení prvenství - Jiří Raška se stal prvním českým vítězem na ZOH v historii. K tomu přidal druhé místo na velkém můstku. Týž rok dokázal vyhrát šest závodů v řadě. Na mistrovství světa ve Vysokých Tatrách na něj přišlo sto tisíc diváků. Obsadil druhou příčku na velkém a osmou příčku na středním můstku. V roce 1969 se na jeden den stává i světovým rekordmanem. Na novém můstku v Planici skočil 164 metrů a o čtyři metry tak překonává den starý rekord svého velkého soka, Nora Björna Wirkoly. Nicméně hned následující den mu rekord bere Manfred Wolf (165 metrů) z tehdejší NDR. Jeho další úspěchy čítají stříbro na MS na velkém můstku v roce 1970, vítězství v Intersportturné rok poté, bronz na historicky prvním MS v letech na lyžích a pátou příčku na ZOH v Sapporu. Od roku 1974 působí jako trenér. Skokanské lyže naposledy obul při závodě veteránů v roce 1979. V letech 1994 - 1996 je společně s Medalem a poté Malcem trenérem české reprezentace. V devadesátých letech působil i jako trenér české reprezentace, mládeže a místopředseda Svazu lyžařů ČR. V anketě Svazu byl zvolen českým lyžařem století.
Strnadel Antonín (*10. 5. 1910, † 31. 10. 1975)
Narozen v Trojanovicích. Malíř a grafik. Vystudoval Umělecko-průmyslovou školu v Praze, kde byl v letech 1927-1933 žákem J. Bendy. Na Akademii výtvarných umění pak v letech 1933-1936 u profesora Maxe Švabinského. Od roku 1945 působil jako profesor VŠUP v Praze. Stal se významným představitelem české poválečné ilustrace. Jeho rozsáhlé dílo čerpá z lidových tradic a krajových kořenů radhošťských strání a Valašska. Dovedl velmi věrně vyobrazit postavy místních pastýřů, dřevařů a prostých lidí žijících v krajině pod Radhoštěm a zdůraznil jejich pestrost a barevnost. Zúčastnil se několika výstav. Dějiny Frenštátska ztvárnil rozměrnou freskou na průčelní stěně hlavní dvorany hotelu Vlčina na Horečkách. Řada jeho prací je v místním muzeu. V Novém Hrozenkově, kde často pobýval, je ve staré dřevěnici jeho památník.
Strnadel Bohumír - Četyna (*29. 10. 1906, † 11. 1. 1974)
Narozen v Trojanovicích. Za pseudonym užívaný od 1929 u beletristických prací si zvolil nářeční výraz pro suchou chvoj z jehličnanu. Vyrůstal ve staré horalské rodině (otec byl pasekářem a dřevorubcem), žijící v úzkém vztahu k valašské lidové tradici. Strýc Jan Knebl (1866–1962) byl jako sochař a malíř samouk jedním ze zakladatelů výtvarné tradice valašské, bratr Antonín Strnadel (1910–1975) se stal významným malířem a bratr Josef Strnadel (1912–1986) rovněž spisovatelem. – Četyna vychodil měšťanskou školu ve Frenštátě pod Radhoštěm a potom za těžkých sociálních podmínek (1922–23 pracoval s otcem v lese) studoval na gymnáziu na Velehradě (1923–24) a na reálných gymnáziích v Olomouci (1924–26) a v Brně (1926–29). Studium nedokončil a po vojenské službě v Brně a v Opavě (1929–31) pracoval doma v hospodářství a sezonně jako lesní dělník. 1936 navštěvoval na FF UK externě přednášky F. X. Šaldy, orientalisty A. Musila aj. 1939–41 studoval historické prameny k dějinám hukvaldského panství, zvláště v brněnských a kroměřížských archivech. 1941–42 byl archivářem a správcem muzejních sbírek ve Frenštátě pod Radhoštěm, potom pracoval na obecním úřadě v Trojanovicích, po osvobození jako tajemník Místního národního výboru. Od 1947 se věnoval pouze literární práci a také osvětové a kulturně politické činnosti. V 50. a 60. letech podnikl řadu cest do východní a jihovýchodní Evropy a na Blízký východ. Na začátku 70. let vedl ostravskou pobočku nově zřízeného SČS.
Debutoval roku 1925 v brněnském časopise Vůdce dorostu, přispíval i do pražského Studentského časopisu, od 1927 své básnické a prozaické příspěvky otiskoval převážně v moravských periodikách. Odborné studie z národopisu a krajové historie publikoval pod vlastním jménem v časopisech Naše Valašsko, Dolina Urgatina, Valašsko, Radostná země, Český lid aj. Krátce redigoval místní týdeník Bezručův kraj (Frýdek-Místek 1945, 3 čísla); 1940–46 vydával edici Nová Morava. Od 1934 spolupracoval s ostravskou pobočkou Čs. rozhlasu (národopisná pásma, povídky, fejetony, 1958 hra Svatební smlouva) a od 50. let i s Čs. televizí. Psal hry a dramatická pásma pro místní ochotníky.
Po různorodých pokusech (od přírodní i surrealistické poezie až po fantastické povídky) se Četyna od konce 30. let vlastivědnými studiemi propracovával k historické próze s krajovými náměty. K výraznějším, regionální zájem překračujícím dílům tohoto žánru dospěl na přelomu 40. a 50. let, kdy jeho románová pásma zdůrazněním kolektivního hrdiny, lidu jako nositele dějin, a především svým zaměřením na revoluční tradice (protipanský odboj) korespondovala se soudobými snahami o nové pojetí historického románu (Jednou za slunovratu). Látku pro volnou tetralogii Hukvaldské rebelie, v níž je umělecky nejvyrovnanějším svazkem románová balada Valašský vojvoda, čerpal Četyna z dějů, které se na pomezí Valašska a Lašska odehrály v 17. a 18. století. Osobitou atmosféru však jeho pracím dodával mýtus Radhoště a Lysé hory, poetická evokace beskydské krajiny, života na salaši i dikce a obraznost poznamenaná vlivem Vladislava Vančury. Z lokálních folklorních tradic vyrůstají i knihy Stříbrný obušek a Besedy na staré valše, promyšleně komponovaný cyklus vážných i humorných příběhů soustředěných kolem osoby lidového šprýmaře a mudrce, posledního trojanovického fojta. Nedokončený cyklus Velká ráztoka podává metodou značně popisnou mozaikovitý obraz existenčního zápasu podbeskydských lesních dělníků za první republiky.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Pomíjejícnost (1935); Milenci (1940); Krajina černá lesem (1944); Přes hranici času (1946); Rybář krásy (1946); Jednou za slunovratu (1950, 2. část tetralogie Hukvaldské rebelie; přeprac. 1953); Zbojníci (1954, 3. část tetralogie Hukvaldské rebelie); Valašský vojvoda (1957, 1. část tetralogie Hukvaldské rebelie); Sedmikvítek (1957); Valchař se směje aneb Tutlanci a pozorníci (1958); Koliby v soumraku (1959); Zahrádka trněná (1961); Živly (1962, 4. část tetralogie Hukvaldské rebelie); Drvaři (1963, 1. díl cyklu Velká ráztoka); Ráztoka (1964, 2. díl cyklu Velká ráztoka); Besedy na staré valše (1969; přeprac. 1974); Stíny sedmi rudokopů, Smok na pařezu (1971); Stříbrný obušek (1972); Poselství zapomenutých (1973). Scénicky: Valašský vojvoda (1940); Prorok Bernatský (1950); Salašnické družstvo (1952); Mírová cesta (1953); Valchař se směje (1954); Svatební smlouva (1961).
Historické a kulturněhistorické práce (vše pod vlastním jménem): Trojanovice (stati, 1943); Hory a lidé (stati, 1944); Stopy minulosti na Frenštátsku (stati, 1948); Radhošť v minulosti a přítomnosti (kulturněhistorický přehled, 1966); Dva staří pamětníci Alois Křoupal a Josef Kokeš (1972).
Uspořádal a vydal: Trojanovice zpívají (sb. lidových písní, 1944, s J. Rekem); Dědina bojuje (sb. básní a próz vztahujících se k Trojanovicím, 1945); Založení železných hamrů ve Frenštátě pod Radhoštěm (listiny z 16. st., 1945, pod vlastním jm.); Nejstarší kronika města Frenštátu pod Radhoštěm (1950, pod vlastním jm.); Paměti Jana Kalusa z Frenštátu pod Radhoštěm (1958, pod vlastním jm.).
Strnadel Josef (*23. 2. 1912, † 4. 3. 1986)
Narozen v Trojanovicích. Prozaik, básník, publicista, autor pro děti a mládež, překladatel a editor. Narodil se jako syn pasekáře a dřevorubce, přitom však v rodině s živým vztahem k folkloru a s bohatými písmáckými tradicemi. Strýc Jan Knebl (1866–1962), trojanovický rodák, se jako sochař a malíř s folklorními východisky stal zakladatelem výtvarné tradice na Valašsku; bratr Bohumír (1906–1974) psal pod pseudonymem Bohumír Četyna historickou prózu, bratr Antonín (1910–1975) byl akademický malíř a grafik, který často ilustroval Strnadelovy knihy. Reálné gymnázium navštěvoval v Místku a v Brně (maturita 1931). Na Filozofické fakultě UK studoval češtinu a francouzštinu a rovněž experimentální fonetiku, etnografii a srovnávací literární vědu. Během studií zajížděl (1933–36) na Slovensko a pro národopisné oddělení Národního muzea dokumentoval zejména lidové stavitelství na Spiši, Oravě a v Liptově. Zápisy valašských pohádek a pověstí se podílel na Soupisu českých pohádek Václava Tilleho, který byl jeho učitelem a také patronem jeho práce Valašské lidové hry vánoční. Filozofickou fakultu absolvoval 1937; PhDr. 1946 prací Růst a vývoj básníka – studie básnického díla Františka Hrubína (s tímto básníkem jej spojovalo celoživotní přátelství). Ze sociálních důvodů začal pracovat už při studiu: 1935 krátce působil ve Státním úřadě statistickém a poté se stal knihovníkem ve studijní knihovně ministerstva sociální péče, od počátku 1939 byl jejím vedoucím. Po 17. listopadu 1939 byl zatčen a do prosince 1940 vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Po propuštění pracoval až do 1951 na ministerstvu sociální péče, naposledy ve funkci odborového rady knihovní a archivní služby. Souběžně byl 1944–49 redaktorem nakladatelství Josef Lukasík, kde řídil několik edic (Próza, Strom, Stolístek, Edice dramatických autorů), a 1946–47 redakčním tajemníkem revue Doba (vydávané literárním odborem Umělecké besedy). 1951 byla jeho knihovna převedena do resortu ministerstva školství, kde vedl knihovní úsek nově vytvořené Státní knihovny společenských věd a 1953 byl tajemníkem Poradního sboru pro věci státních vědeckých knihoven. 1952–57 současně externě přednášel úvod do vysokoškolského studia, ekonomiku duševní práce aj. na několika vysokých školách (Vysoké škole politických a sociálních věd, Vysoké škole ekonomické, knihovnické katedře Filozofické fakulty UK). 1956 se stal ředitelem Slovanské knihovny a tuto funkci vykonával až po odchod do důchodu 1977.
Publikovat začal jako čtrnáctiletý (1926 próza v brněnském deníku Ruch), soustavněji od počátku 30. let. Verši, povídkami, překlady, fejetony, kurzivami, ale také vlastivědnými a cestopisnými články postupně přispíval do Studentského časopisu, Moravskoslezského deníku (Ostrava, úzká spolupráce s Vojtěchem Martínkem), Lubiny, Venkova, Lidového deníku, Českého slova, Národního středu, Práva lidu, Hovorů o knihách aj. Jako recenzent soudobé umělecké i naučné literatury a překladů se uplatňoval 1936–39, a to zejména v Činu, U Bloku, Ranních novinách a Národním osvobození. Po 1945 publikoval v Kytici, Listech pro umění a kritiku, Době, Práci, Rudém právu, Naší rodině, Tvorbě, Novém životě, Literárních novinách, Mateřídoušce, Zlatém máji, Čtenáři, Červeném květu (Ostrava), Květech, Čtení o SSSR, Plameni, Literárním měsíčníku aj. V poválečném období přispíval hojněji i do odborných knihovnických periodik (Knihovna, Knihovník, Zpravodaj Státní knihovny, Ročenka Státní knihovny a Bibliografie Slovanské knihovny – zde 1958 otiskl práci Slovanská knihovna v Praze v roce 1956 a bibliografickou stať Básník František Hrubín – laureát státní ceny Klementa Gottwalda, které v témže roce vyšly rovněž jako separáty). V 70. letech napsal několik esejů publikovaných (většinou i v cizojazyčných mutacích) jako úvodní slovo k obrazovým krajinným publikacím (Beskydy, 1974; Československo, historie, příroda, umění, 1974; Pod sluncem této země, 1975; Ostrava, 1978; Severní Morava, 1980; Na shledanou, Praho, 1981). V 30. letech i v poválečném období vystupoval s nejrůzněji zaměřenými přednáškami a pořady v Československém rozhlase. Časopisecky publikoval pod pseudonymy Jan Čadan, Jan Dolina, Jaroslav Dřín, Matěj Jalovec, Aleš Javorek, Jakub Klín, Florián Žďárský, Jan Kopenec, používal též celé řady šifer: as, d., de, DE, el, EL, es, li, NA, RN, s, sl, SL, st-, ST, Str, strn, js, J. S., jst, S, Jos. St., trn, F. Ž. aj.
Pozadím Strnadelovy mnohotvárné tvůrčí činnosti byla jeho organizační i publikační aktivita knihovníka; odborný charakter měl též od 30. let projevovaný zájem etnografický a folkloristický, z něhož vyrostla raná studie o lidových stavbách v Osturni i pozdější edice lidové poezie a převyprávění pověstí a pohádek z Valašska (Zamrzlá studánka, O Stodolovém mistru). S rodným krajem je úzce spjata rovněž jeho tvorba beletristická, k níž se – po řadě dřívějších pokusů o verše a povídky a po bohaté recenzní činnosti v druhé polovině 30. let – odhodlal v poválečném období. Mladším čtenářům určil faktograficky zasvěcená poetická vyprávění o životě a zvycích beskydských dětí, sledovaných na pozadí střídajících se ročních dob (Rok pod horami, Vyhnal jsem ovečky až na Javorníček). Prožitek rodného kraje zprostředkoval na konci 60. let cyklus lyrických próz Černá slza a triptych Hořká tráva, v nichž autor sloučil obraz prostoty lidského života s problematikou existenciální, vzpomínkovou kresebnost se složkou imaginativní a tradice lidové slovesnosti s podněty moderní literatury. Strnadelovu beletrii vyznačuje prostá kultivovaná řeč, mísení protikladných jazykově stylistických složek do působivého kontrapunktu. Kontrapunkticky vyznívá také autorova vize lidského bytí: máchovsky světabolné pocity a úzkost ze smrtelnosti člověka překonává autor vírou v „nesmírný krásný život“, jenž věčně plyne. Třebaže jeho evokace světa dětství, mládí a domova zahrnují rovněž tíživé momenty, vyznívají především jako sféra nezkalené barvitosti, čistoty a spolehlivé duchovní zakotvenosti člověka. Domov jako stabilní rámec neklidného životního plynutí a jako jistota v nejistotě drastické životní situace se připomíná rovněž ve Strnadelových sbírkách lyricko-meditativních próz Noc v patách, Noc je vlak, který jede domů a Listopadky, které jsou autorovou osobní reakcí na uvěznění v koncentračním táboře a vyslovují i existenciální problematiku člověka uvrženého do světa násilí a zla. Jinou takovou oporu prezentuje specifický výbor z české i světové básnické tvorby, „která ožila v koncentračním táboře“ (Chléb poezie). – Autorův tvůrčí profil dokreslují knihy z konce 70. let: Rodná řeč poezie, výběr z článků o typově jemu příbuzných spisovatelských osobnostech (Josef Hora, Jarmila Glazarová, Vilém Závada aj.), a monografické vyprávění František Hrubín, o básníkovi, k němuž měl lidsky i umělecky nejblíže.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie a práce o literatuře: Rok pod horami (1945); Vyhnal jsem ovečky až na Javorníček (1963); Černá slza (1966); Noc v patách (1969; rozšíř. s tit. Torzo, 1981); Zamrzlá studánka (pohádky a pověsti, 1969); Noc je vlak, který jede domů (1969); Hořká tráva (1969); Listopadky (1975); Rodná řeč poezie (1978); František Hrubín (monografie, 1980); Torzo (1981, rozšíř. soubor Noc v patách); O Stodolovém mistru (pověsti, 1984).
Výbory: Zimozelení (1982, ed. J. Valouch); Hadí mléko (1986); Odpočítaný čas (1987).
Překlady: Pověst o Leninovi (1936); A. Schopenhauer: Spisovatelům a čtenářům (1942); Ticho (básnické prózy P. Eluarda, M. Ernsta, E. Jamese, G. de Chirica a E. Jounga, 1946); M. Konopnicka: O modrém zlatu (1963).
Ostatní práce: Lidové stavby v Osturni (studie, 1936); Práce s marx-leninskou literaturou – princip knihovnické práce (1953); Spolupráce vědecké knihovny s vysokou školou (1953, obsahuje též stať J. Šímy); Naše knihovna a předvolební kampaň (1954); Bibliografická činnost Slovanské knihovny a její význam pro odbornou a vědeckou práci (1956); Československé knihovny. Informativní přehled (1957, s dalšími); Čtyřicet let Slovanské knihovny (1964); Bulharská literatura ve Slovanské knihovně (1964, s V. Bechyňovou); Jugoslávská literatura ve Slovanské knihovně (1964, s dalšími); Lužickosrbská literatura ve Slovanské knihovně (1964, s J. Petrem); Ruská literatura ve Slovanské knihovně (1964, s J. Vackem a V. Černým); Ukrajinská literatura ve Slovanské knihovně (1964, s O. Zilynským); Obecně slovanská literatura ve Slovanské knihovně (1967, s V. Bechyňovou); Slovanská knihovna v roce 1966 (1967); Leninovo dílo v rukou našich knihovníků a čtenářů (1970); Padesát let Slovanské knihovny v Praze (1976); Slovanská knihovna a slavistika.
LITERATURA
Knižně: Slunce v třezalkách (sborník s portrétní studií J. Opelíka a bibliografií, ed. J. Hilčr, 1972); Život s knihami. 60 let J. S. (sborník s bibliografií, 1972); Život s knihami. J. S. 1972–1977 (sborník s bibliografií, 1977); J. S. (nakladatelský tisk Čs. spisovatele, 1982, medailon B. Svozil, výběrová bibliografie S. Mouchová); Život s knihami. J. S. 1977–1982 (sborník s bibliografií, ed. M. Křepinská, 1982); L. Knězek: Shledání s krajem.
Sviták Leopold (*11. 10. 1856, † 10. 12. 1931)
Narozen ve Frenštátě p. R. Automobilový vynálezce, který v letech 1897 až 1898 sestavil první rakousko-uherský osobní automobil Präsident. Nejmladší z dětí Josefa Svitáka Leopold se narodil 11. října 1856 ve Frenštátě pod Radhoštěm, ačkoliv všichni jeho sourozenci se narodili na Hukvaldech. Do obecné školy chodil na Hukvaldech, kde byl spolužákem hukvaldského rodáka a budoucího geniálního hudebního skladatele Leoše Janáčka. V roce 1865 vstoupil na „hlavní školu“ u piaristů v Příboře, v letech 1866 až 1869 studoval na německé reálce v Novém Jičíně. Leopold nastoupil ve svých 13 letech dne 14. září 1869 do učení u zámečnického mistra Karla Nesvadby v Kroměříži. Tovaryšem zámečnickým byl prohlášen přesně na den o 2 roky později. Brzy nato – dne 30. listopadu 1872 – si nechává hukvaldskou obecní radou vystavit pracovní knížku č. 109. Na Tři krále roku 1873 se pouští se zlatkou v kapse a s bochníkem chleba v ranci na tehdy obvyklý „vandr“. Po různých veselých i smutných příhodách dorazil v roce 1875 do Lubna (Leoben) ve Štýrsku, kde přijal 20. března 1875 místo zámečnického pomocníka u mistra zámečníka Josefa Kleina. Poté odešel do Vídeňského Nového Města (Wiener Neustadt) a vstoupil do strojního zámečnictví firmy Prunner, kde zastával ve svých jedenadvaceti letech funkci mistra. Blízkost Vídně lákala, a tak Leopold záhy odchází do Vídně, kde pracuje v oboru až do roku 1884. Na naléhání svého tehdy již čtyřiasedmdesátiletého otce se vrací do rodného kraje a přijímá dne 1. září 1884 místo předního dělníka u Ignáce Schustaly v jeho vagonce v Kopřivnici. V té době tato firma vyrobila právě stý vagon. Již o 2 roky později se stal mistrem a dne 16. prosince 1886 se v Jaktaři u Opavy oženil s Jenovefou Ondráčkovou. Leopold se seznámil se svou ženou na Hukvaldech. Rok 1886 je též rokem zakcionování firmy Schustala a spol. v Kopřivnici v novou firmu “Nesselsdorfer Wagonbaufabriks Gesellschaft, vormals Schustala a co.“ Podle notářského zápisu ze dne 1. listopadu 1888 odstupuje Josef Sviták svému synu Leopoldu a snaše Jenovefě svůj domek č. 86. Po čtyřletém trvání akciové společnosti svěřuje firma v lednu 1891 Leopoldu Svitákovi zkušební vedení soustružny, zámečnické dílny a kovárny, ale už 1. ledna 1893 je jmenován dílovedoucím I. třídy (vrchním mistrem) s ročním platem 1200 zlatých rakouské měny a 80 zlatých ročního přibytečného. Od 1. listopadu 1894 mu byly tyto požitky s ohledem na jeho záslužnou činnost zvýšeny na 1 500 zlatých a 80 zlatých přibytečného. V roce 1895 nakupuje firma některé patenty firmy Benz a rozhoduje se stavět automobily. To byl počátek nové, usilovné práce a přemýšlení pro Leopolda Svitáka. Musel totiž vytvářet všechny potřebné součástky sám od základů, neboť v té době neexistovaly žádné továrny, jež by automobilové součástky vyráběly a dodávaly. Toto úsilí bylo korunováno úspěchem – v roce 1897 byl dohotoven první osobní automobil v tehdejším Rakousku-Uhersku. Dostal název „Praesident“. Ještě téhož roku byla s ním podniknuta první dálková jízda spolehlivosti na trase Kopřivnice – Vídeň. Jeden exemplář „Praesidenta“ je uložen ve sbírkách Národního technického muzea v Praze na Letné. Leopold Sviták poté cestuje do Paříže, Drážďan, Chemnitz, Berlína, Deutzu, Kolína nad Rýnem a Mannheimu. Výsledkem této cesty byla řada zlepšení konstrukčních i výrobních Jedině řetězy, zapalovací magnety a pneumatiky se kupovaly. S dohotoveným vozem sám vyjížděl jako dne 1. května 1900, kdy řídil auto při zkušební jízdě po tzv. “císařské“ silnici. V Rychalticích u mostu přes Ondřejnici v prudkém klesání a v zatáčce se auto z neznámých důvodů převrhlo a řidič a dva spolujezdci byli z vozidla vymrštěni. Svitákův spolupracovník Jan Kuchař se na místě zabil (zřejmě nárazem hlavou na patník), druhý spolujezdec byl těžce zraněn. Jen Svitákovo pevné zdraví a silná tělesná konstituce způsobily, že dokázal snášet velké bolesti a útrapy léčení. Po více jak jednoročním léčení se natolik uzdravil, že se začal učit chodit s protézou. Stal se technickým poradcem generálního ředitele. Dne 9. května 1912 vypukla v kopřivnické továrně velká stávka za zvýšení mezd. Po stávce odešla řada starších mistrů a úředníků – mezi nimi ve svých 56 letech i Leopold Sviták. Po více jak 27 letech práce v Kopřivnici se dne 28. 12. 1912 odstěhoval se svou ženou a synem Zdeňkem (ostatní děti už byly mimo domov) definitivně na Hukvaldy. Za dobu své činnosti v Kopřivnici odchoval řadu vynikajících odborníků, kteří na něho v dobrém vzpomínali. Vzdor tomu zůstal Leopold Sviták uvědomělým Čechem a také všechny své děti v tomto duchu vychoval. Od roku 1908 byl Sviták pokladníkem Lidové záložny v Kopřivnici, kterou sám zakládal. Byl předsedou dozorčí rady Občanské záložny na Hukvaldech, vedl za první světové války obecní zásobovací agendu, byl obecním kronikářem a jako člen finanční komise se staral o obecní hospodářství. Za svou záslužnou činnost na Hukvaldech byl v roce 1931 poctěn – jako druhý v pořadí po Leoši Janáčkovi – čestným občanstvím obce Hukvaldy – Sklenov. V neděli 13. prosince 1931 opustil navždy svůj domek, doprovázen svými nejbližšími a za obrovské účasti hukvaldských občanů, delegátů kopřivnické obce i zástupců firmy Tatra Kopřivnice. Ti vezli na autech rakev s tělesnými pozůstatky Leopolda Svitáka i četné věnce a květiny. Za zvuků automobilových klaksonů byl Leopold Sviták uložen na hukvaldském hřbitově k poslednímu odpočinku.
Štafa Josef (*1858, † 1938)
Narozen ve Frenštátě p. R. Tkalcovský dělník a předseda Spolku tkalcovských tovaryšů, později pak předseda Křesťansko-sociálního spolku. Ve 22 letech nastoupil jako dělník do Křenkovy továrny, z níž jej vynesli po 45 letech prací úplně sedřelého. Jeden ze zakladatelů hasičského sboru. Ze spolku tkalcovských tovaryšů byl po sporu s tehdejším farářem v roce 1915 vyloučen a věnoval se cele hasičskému hnutí. Stal se archivářem a historikem sboru a jeho dvě hasičské kroniky jsou zdrojem důležitých informací nejenom o sboru, ale také o kulturním a politickém životě jeho doby. Svým písmáckým uměním obohatil naši literaturu o frenštátském ručním tkalcovství a o těžkém zápase textilního dělnictva. Dopisoval do několika deníků. Vydal několik pojednání o historii Frenštátu P. R. ve Svatém Martinu. Byl téměř 60 let nepřetržitě aktivním členem sboru a byl nositelem řady hasičských vyznamenání, mezi jinými i zlatého záslužného kříže.
Tučný Alois (*4. 6. 1881, † 10. 4. 1940)
Narozen ve Frenštátě p. R. Byl československý politik, odborový předák, ministr a poslanec Národního shromáždění republiky Československé za Československou stranu národně socialistickou. Vychodil obecnou a měšťanskou školu. Vyučil se sazečství zásluhou Karla Kálala u slovenského vlastence Karola Salvy z Ružomberoku. Pracoval jako typograf. Byl strýcem akademického malíře Břetislava Bartoše, kterého neustále štědře podporoval v jeho práci. Napsal: “Závodní výbory“, „Gentský systém“, „Vývoj dělnické a zřízenecké otázky v prvním pětiletí Čs. republiky“.
Už roku 1912 se stal tajemníkem ústředny Československé obce dělnické, odborové organizace napojené na národní socialisty. V této funkci vytrval až do roku 1939. V letech 1918 - 1920 zasedal v Revolučním národním shromáždění. V parlamentních volbách v roce 1920 získal poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Mandát v parlamentních volbách v roce 1925 obhájil a do parlamentu se dostal i po parlamentních volbách v roce 1929 a opět po parlamentních volbách v roce 1935. Mandát si oficiálně podržel do 21. března 1939. Post tajemníka Československé obce dělnické zastával i k roku 1935. Bydlel v Praze. Na 10. sjezdu národních socialistů roku 1924 bylo rozhodnuto, že brožura „Organisace průmyslové a zemědělské výroby - aktuelní program hospodářsko-sociální“, kterou napsal Alois Tučný, bude dočasně použita jako jedna z částí oficiálního programu strany. V roce 1930 pak Alois Tučný zasedl v programové komisi strany. Kromě poslaneckých postů byl členem několika vlád. V letech 1921-1922 se stal ministrem veřejných prací ve vládě Edvarda Beneše. V první vládě Antonína Švehly byl v letech 1922-1924 ministrem pošt a telegrafů. V druhé vládě Antonína Švehly byl v letech 1925-1926 ministrem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. Do kabinetu se vrátil ve 30. letech 20. století. V letech 1936-1938 zastával v druhé vládě Milana Hodži a třetí vládě Milana Hodži post ministra pošt a telegrafů. Zemřel v Praze.
Tučný František (*24. 9. 1887, † 26. 3. 1962)
Narozen ve Frenštátě p. R. Literární a umělecký kritik, myslitel a esejista. Po středoškolských studiích v Místku se vzdělával v Praze, kde působil jako jednatel Umělecké besedy a v době první světové války zde pracoval jako bankovní úředník. V roce 1914 dal podnět k založení umělecké skupiny Koliba. Z literární činnosti můžeme uvést esej Svatvečer před zítřkem, studie V boji o národ, Odkaz Velké Moravy, Umělecký osud Mikoláše Alše, Břetislav Bartoš a mnoho jiných, bílý kníže, Přes realismus. Publikoval řadu článků.
Vašut Karel (*13. 8. 1929, † 6. 6. 2005)
Narozen ve Frenštátě p. R. Sochař. Studoval na umělecko-průmyslové škole kamenosochařství Školu umění ve Zlíně (prof. Kavan) na doporučení Vincence Makovského, kde dosáhl v roce 1949 absolutoria. V letech 1949-1954 se vzdělával na Akademii výtvarných umění v Praze (prof. Lauda). V letech 1954 - 1956 mu byla dvakrát udělena čestná práva dalšího studia a čestné tvůrčí stipendium. Poté se vrátil do rodného města. Vytvořil několik sochařských portrétů (Josef Sudek, Jan Knebl), zúčastnil se řady výstav. Z jeho děl můžeme jmenovat pomník partyzánů na Čeladné, gen. Janka v Hrabyni, Vladislava Vančury v Háji u Opavy a Partyzánské hlídky na Pustevnách, Mládí, Leoš Janáček, Portrét Marie, Památník vítězství, Deska Boženy Benešové v Novém Jičíně aj. Pro Frenštát vytvořil Památník osvobození, sochu Mateřství, pomníky Břetislava Bartoše a poručíka Rožkova, Památník dělnického hnutí, sousoší Studující mládí, Vzpomínku na hudebního skladatele Milana Balcara a Pietu pro hřbitov. Zúčastnil se řady výstav.
Zbavitel Alois (*18. 8. 1889, † 27. 2. 1977)
Narozen ve Frenštátě p. R. Profesor, muzejní pracovník, vlastivědný spisovatel. Vystudoval měšťanskou školu v letech 1904–1908. Po studiu v Příboře působil ve školství několika měst Moravy (Brno) a Slovenska (Modrá, Košice, Spišská Nová Ves). Za okupace v letech 1938-1945 učil na učitelském ústavu ve Valašském Meziříčí. Ve všech místech, kde působil, se zúčastnil veřejného života a vlastivědné práce. Přednesl také slavnostní projev 5. července 1931 na Radhošti při odhalování sochy Radegasta. Má trvalou zásluhu o rozvoj frenštátského muzea, jehož byl i správcem v letech 1950 – 1956. Jeho literární činnost je rozsáhlá, napsal stovky článků (např. o významných frenštátských kulturních a vlastivědných pracovnících), uveřejnil na třicet rozsáhlejších prací, např. Z dějin frenštátského školství, Jan Bartoš, Zdeněk Janda, hrdina fašistického odboje, Ludvík Klečka, Emil Raška, hrdina fašistického odboje aj. Založil věstník „Hlasy (okresního) muzea ve Frenštátě p. R.“, v němž psal o vlastivědných otázkách Frenštátska.